Můj život má barvy všecky

Publikováno 2. 12. 2021 | Tereza Cimburková

Čtyřiačtyřicetiletý Tomáš Lanc je v důsledku dětské mozkové obrny od narození kvadruplegik, což znamená, že má postižení všech čtyř končetin. Vyzvídala jsem v rámci Mezinárodního dne postižených, jak se mu ty čtyři desítky let žilo i jak se mu žije teď. Potkat ho můžete například v Pražské organizaci vozíčkářů.  

Můj život má barvy všecky

Jaké bylo dětství s postižením za socialismu?

Od začátku svého života jsem žil v úplné rodině: oběma rodiči a sestrou bez handicapu. V 7 měsících mi byla diagnostikována perinatální kvadruspastická dětská mozková obrna. Doba mého dětství lidem s handicapem příliš nepřála. Sociální služby tenkrát příliš neexistovaly, takže veškerá péče v mém případě byla pouze a jen na primární rodině. Do ústavního zařízení jsem docházel pouze za vzděláním, jelikož možnost studovat s "běžnými" vrstevníky v klasické škole tehdy nebyla. Jinak jsem žil doma v domácím a láskyplném prostředí. Vím, že má situace je spíše výjimečná, každý v mém okolí takové štěstí neměl.

Nyní jste vystudovaný magistr, jak probíhalo Vaše vzdělávání?

Od roku 1982 jsem chodil do Mateřské školy Jedličkova ústavu v Praze. Pokračoval jsem i na základní a střední škole tamtéž. V 9. ročníku jsem přešel na čtyřleté všeobecné gymnázium JÚŠ a studium úspěšně dokončil složením maturitní zkoušky. Následovalo přihlášení se na vysokou školu, prošel jsem přijímacím řízením a od roku 1997 do roku 2000 studoval magisterský obor Český jazyk a literatura na FF UK v Praze. Toto studium však zůstalo nedokončené. Pokračoval jsem magisterským oborem Sociální práce na FF UK též v Praze a studoval od roku 2001 do roku 2010. A tentokrát s úspěchem!

Kdo Vám kromě rodiny pomáhá a „asistuje“?

Od 17 let žiji s pomocí osobní asistence. Hlavně díky této službě prožívám téměř běžný život jako každý jiný. Někteří lidé si myslí, že když je člověk s postižením závislý na fyzické pomoci druhé osoby, potřebuje obléknout, zajistit osobní hygienu a další věci, které ostatní dělají sami a téměř rutinním způsobem, nemůže za sebe svobodně rozhodovat a dělat věci " po svém". Ale proč bych nemohl? Jsem zatím jen osoba s tělesným postižením, nikoliv s mentálním a mozek mi funguje celkem slušně:) Vystudoval jsem vysokou školu, pracuji, věnuji se svým zálibám. Někomu to přijde zvláštní. Mně ne. Jen často potřebuji pomoc svého asistenta, svých rukou a nohou, jak já říkám. Proto děkuji všem svým lidem, kteří mi pomáhají žít úplně normální život a ten pravý domov se mnou tvoří. Můj život má prostě " barvy všecky". 

      

V současné době používám elektrický vozík k pohybu po bytě, někdy i venku a mechanický vozík v doprovodu osobního asistenta při pohybu mimo domácí prostředí a nejbližší okolí bydliště. Při přemisťování do zaměstnání, zajišťování chodu domácnosti, na drobné pochůzky atd. Bydlím společně s rodiči v bezbariérovém domě v bytě 3 + kk v Praze – Kunraticích.  Rodiče jsou již v důchodu a sami nemocní. Snažím se jim jejich péči a lásku vracet dle svých fyzických možností.

Máte za sebou zajímavé pracovní pozice a i nyní se věnujete speciálním projektům…

V minulosti jsem byl sociálním pracovníkem v Jedličkově ústavu a školách v Praze, také lektorem osobní asistence v Asociaci pro osobní asistenci a registrátorem Integrovaného záchranného systému pro osoby s tělesným postižením v projektu Národní rady osob se zdravotním postižením. V současné době pracuji jako poradce, koordinátor praxí studentů a občasný konzultant při mapování bezbariérovosti prostředí u Pražské organizace vozíčkářů a dále spolupracuji s Organizací na podporu integrace menšin na projektu Živá knihovna – zmírňování předsudků pomocí osobních rozhovorů s lidmi zastupujících minoritu.

Co vy a dobrovolnictví?

Jakýchkoliv dobrovolníků si nesmírně cením, i když s nimi nyní žádnou aktuální zkušenost nemám. Od 12  do 25 let jsem jezdil na putovní tábory nejen pro vozíčkáře a tam by se o jistém druhu dobrovolnictví hovořit dalo. Těm lidem, kteří tam ve většině případů přijeli poprvé dobrovolně pomáhat v roli osobních asistentů se ale nikdy dobrovolníci oficiálně neříkalo. Nemluvilo se o nějaké skupině dobrovolníků. Ty tam potom jezdili třeba i opakovaně, ale už spíše jako kámoši než dobrovolníci. Když se o někoho staráte 24 hodin denně, hodně se poznáte. Myslím, že celá 90. léta byla hodně o dobrovolnictví, nyní už méně, i když zdůrazňuji, že aktuální osobní zkušenost nemám. Ale dnes se těžko shánějí i placení brigádníci. Asi je to dané větším výběrem možností, které tenkrát nebyli. Mám pocit, že lidé obecně vyžadují větší komfort, pohodlí a soukromí, možná si chtějí udržet určitý životní standard a styl. Ale určitě žijí dobrovolníci i v 21. století a domnívám se, že dobrovolnictví určitě nezahyne podobně jako třeba Skaut! Všem dobrovolníkům ze srdce děkuji a držím jim palce na jejich životní cestě, kde nezištně pomáhají druhým i sami sobě.

Děkuji za rozhovor a postřeh ohledně nedostatku dobrovolníků je přinejmenším k zamyšlení!