Když chybí vzájemná energie

Publikováno 13. 5. 2021 | Tereza Cimburková

Herečka Eliška Skarkeová je zvyklá se svými představeními denně navštěvovat prkna, co znamenají svět a seznamovat na nich děti se svojí Myškou Eliškou. V mezičase pak i s celou rodinou pomáhá těm, kteří to potřebují. Ale teď, když jí čas na hraní z programu na více než rok zmizel, má více času jak na hledání dalších forem umění, tak na dobrovolnickou činnost.  

Když chybí vzájemná energie

Čím je naplněn čas herečky v době, kdy se nesmí hrát?

V posledním roce, kdy nám hercům i mému divadélku Myšky Elišky pro děti nebylo umožněno hrát, mě k mému dobru na chvilku zabrzdilo z dosud nezastavitelného kolotoče hraní divadelních představení pro děti. Ač se mi stýská, tak zastavit se a nechat odpočinout tělo i mysl v divadelním směru bylo pro mě potřebné. Jen škoda z jakých nedobrých důvodů a na tak dlouho. Dlouhá pauza mi ale otevřela cestu více se zabývat tím, čím jsem před vystudováním konzervatoře byla vyučena na výtvarné škole a tím, v jaké rodině jsem byla vychována. Můj otec sochař Radoš Cvrček autor a tvůrce soch s astrální, biblickou tématikou ve mně zanechal nejen lásku k výtvarnu, ale i duchovní odkaz. Jelikož jsem člověk tvořivý, dlouhá pauza mě nastartovala k tomu, abych začala malovat obrazy. Pro svoje divadlo tvořím veškeré kulisy i loutky, ale propojit malbu se štukem a tvořit reliéfy na plátno v barvách by mě jen tak v běžném tvůrčím živote asi nenapadlo.

Zvyklá na každodenní společnost, jak lze zvládat sociální izolaci?

Teprve když okusíte, jaké to je být dlouhodobě sociálně odloučená, tak přijdou různé impulzy. Pokládáte si otázky, co dál? Ano, můžu tvořit další kulisy a loutky jako jsem to dělala při první vlně a natěšeně jsem doufala, že již brzy vstoupím na jeviště a zase to všechno ve velké parádě rozjedu... No stalo se to, ale pouze na dvě představení. Pak přišel pocit beznaděje, strach a zmar. Ale za čas ten impulz přišel. Bude se vám to možná zdát přitažené za vlasy, ale kdo vnímá své milované, kteří již navždy odešli, je s nimi v blízkém propojení napořád. Tak tedy jedné noci přišel sen, kdy mi můj otec bez řečí vložil do ruky svou špachtli, se kterou celý život tvořil a ukázal směrem ke svému atelieru k andělům z pálené hlíny. Vzkaz byl jasný a druhého dne ráno jsem v reálu zamířila k ateliéru, k tatínkovým dlátům, palicím a špachtlím a začala pracovat na prvním kousku. Postupně nacházím krásu materiálů a barev. Tolik možností a tolik inspirace mě směruje tam, kam bych ani netušila.

Takže úplný „útěk“ od společnosti?

To ne. Občas se zase potřebuji vypnout od výtvarné činnosti a unikám do světa lidí a hlavně dětí, které v životě nemají tolik štěstí. Zaměřuji se na dva generačně rozdílné světy, které spojuje to, že potřebují život vylepšit, protože jim tolik nepřál. S maminkou jsme založily před lety rodinný nadační fond Zvonek, který sídlí v Chýni.

Dobročinným aktivitám se tedy věnuje celá rodina…

Přesně tak, výtvarničíme celá rodina i moje dvě sestry: Markéta keramička a Štěpánka šperkařka. A teď se už zapojuje také má dvanáctiletá dcera Anežka. Část peněz z naší výtvarné činnosti jde na zařizování kulturních akcí či dárků na Vánoce pro dětské domovy a domovy seniorů, stacionáře a zvířecí útulky. Pořádáme sbírky plyšáků, potřeb do domácnosti, oblečení a všeho co již jedni nepotřebují rozvážíme tam, kde naopak ještě budou k užitku. Hlavně pro matky samoživitelky a sociálně slabé rodiny.

Současná doba vám asi aktivity v tomto směru zkomplikovala?

Letos nám korona práci zkomplikovala. Sbírky pořádáme dál, ale s většinovým rozvozem věcí čekáme na lepší časy, až se budeme moci setkat osobně, protože vždy předání spojíme s nějakým popovídáním, hraním, prostě přímým kontaktem. Odložit jsme museli také každoroční tradiční odpočinkové a kulturní odpoledne, která pořádáme na zahradě a dílnách v Chýni. Moc ráda hraji pro děti, tentokrát jsme jim do domova aspoň poslaly drobné dárky jako pozdrav a vzkaz, aby věděly, že na ně myslíme a těšíme se, až zase společně opečeme buřty a zahrajeme si pohádku. Do domova seniorů jsme odvezli plné auto inkontinenčních pomůcek a také v kladenském dětském domově měli radost z kočárků a věcí potřebných pro děti do 3 let. Takže jsme tentokrát byly spíše dodavatelky, bez kontaktu s klienty.

Osobní kontakt postrádají všechny strany, co všechno tedy postrádáte?

Teď bych si mohla postěžovat, že to, co mi chybí, jsou v mém osobním živote peníze, ano chybí, ale situace člověka naučí žít ještě skromněji než do teď a snaží se toto období překonat. Překonávat ale jde stěží to, když vám chybí energie, kterou si společně v symbióze předáváte s diváky, přáteli a nejbližšími. S těmi, pro které své poslání tvoříte, tak to je to, co mi chybí a někdy díky tomu chřadnu. Jako my všichni. Nezbývá než doufat a těšit se, že brzy bude zase lépe.

Takže je potřeba se prostě těšit?

Správně. Těším se právě na takové věci, které nám všem přišly dříve jako klišé. Na věci všední, obyčejné, normální. Na setkávání se na kulturních akcích, zajít si na kávu s někým, koho máš rád, nebo se jen potkat a podat si ruce. Doufám, že tato dlouhodobá osobní odluka, která nás čím dál více nutí scházet se virtuálně, nás naučí scházet se ještě více osobně a těšit se z každého opravdového úsměvu a každé živé emoce. Moc se těším na své dětské i dospělé diváky na představeních a také na návštěvníky na výstavě, která se již chystá.

Výstava v květnu

Výstava se bude konat se vzpomínkou na našeho tatínka sochaře Radoše Cvrčka v Chýňském atelieru, galerii a zahradě. Bude zde k vidění více než 250 soch ze dřeva, kovu, keramiky. A já se letos připojím k tatínkovi a vystavím přes 20 reliéfů na plátně. Moje dvě sestry Markéta a Štěpánka výstavu obohatí ručně točenou keramikou a šperky z polodrahokamy. Výstava bude i prodejní a bude se konat od 18. – 21. června a od 25. – 28. června vždy od 14 – 18 hodin na adrese Hlavní 88, Chýně.

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu energie, jistě si ji zas brzy budete s diváky navzájem předávat!