Kudy někdy vedou cesty
Život přináší zajímavé zkušenosti, vede nás často nečekanými cestami, potkáváme různé lidi s různými příběhy. Za vyprávění rozhodně patří ten, který žije Dagmar Francová. Pomáhá lidem jak v práci, tak v soukromí. A k tomu má doma čtyři děti.
Jak jste se dostala k dobrovolnické činnosti?
Celé to začalo trochu zištně, v době, kdy jsem studovala vysokou školu obor sociální práce. Potřebovala jsem získat zkušenosti, kontakt s cílovou skupinou, mít co říkat u zkoušek a u státnic. Bylo mi nepříjemné mluvit o něčem, co jsem nikdy neviděla a nezažila, jen četla v učebnicích. Pak jsem chodila na kurzy znakové řeči, kde jsem se dozvěděla o Amálce, která má potíže ve škole s češtinou jen proto, že její rodiče neslyší. Té mi bylo líto, tak jsem se nabídla. Velmi brzy a hlavně asi kvůli Amálce jsem přišla na to, že mě to vlastně hodně baví a obohacuje, a tak jsem u dobrovolničení moc ráda zůstala. Měl by si to vyzkoušet každý, člověk si pak více váží toho, co má a celkově to krásně otevírá obzory ...
Čím vším jste si na dobrovolnické cestě už prošla?
Jsem dobrovolnice už asi dvacet let. Nejprve jsem učila lidi s postižením při práci na PC, doučovala jsem holčičku neslyšících rodičů češtinu, pravidelně pomáhám v Ústí při sportovních akcí. Řadu let docházím do jednoho domova pro lidi s mentálním postižením, nejprve jsem tam tři muže učila vařit, plánovalo se jejich přestěhování do chráněného bydlení. Pak jsem doprovázela muže a ženu na rande, chodili jsme ve třech do kavárny na kávu a tak. To bylo velmi milé. Kovid doba to bohužel přerušila, ale brzy se moje návštěvy domova obnoví. Kromě této přímé osobní pomoci ještě háčkuji chobotničky a čepičky pro předčasně narozené děti, přispívám na Konto bariéry, na Bílou pastelku a na Kuře.
Ještě se vraťme k Amálce a vašemu společnému příběhu…
Poznala jsem ji, když jí bylo osm, chodila do druhé třídy. Byla to maličká droboučká blonďatá holčička. Její rodiče byli oba neslyšící. Ona chodila na jistou základku v severních Čechách, jednalo se o poměrně dost vyloučenou lokalitu. Neměla kamarády, znala se jen s dospělými neslyšícími. Ve škole ji učila moje tehdejší tchýně. Česky se učila až ve školce, rodiče to jinak neuměli zařídit. V době, kdy jsem jí potkala, řešili poměrně závažné neshody doma. Otec byl podle Amálčina vyprávění na maminku zlý, ubližoval jí, ona ho nakonec opustila. Amálka pak žila střídavě s tátou i mámou. Doučovala jsem ji dva roky. Ze čtyřek a pětek to zvládla krásně vytáhnout na vyznamenání. Pak už její máma nechtěla, abychom v doučování pokračovaly, že to už není potřeba. Obě jsme brečely jak želvy, mámu se nám ani jedné nepodařilo přemluvit. Učily jsme se nejen u ní doma, ale i venku v přírodě, na praktických věcech, dost nás to obě bavilo. Nabízela jsem kamarádská setkání bez doučování, ani to nezabralo. Nechtěla jsem Amálku učit, že se rodiče neposlouchají, tak jsme se domluvily, že se rozloučíme a že to necháme osudu, jestli se někdy zase potkáme. Bylo to těžké, ale myslím, že to tak bylo správně. Amálka mě ve škole už nepotřebovala, to byla zakázka rodičů, kterou jsem díky Amálce naplnila. To město je sice hodně malé, ale od té doby nám náhoda ani jednou nepřála, od té doby jsme se už neviděly. Třeba to ještě někdy vyjde...
A znakovou řeč jste využila i jinde?
Začala jsem se ji učit už na zdrávce, kterou jsem tehdy studovala (obor farmaceutická laborantka). Na praxi jsem zjistila, že nejsem schopná při volném prodeji léků dobře pomoci a poradit lidem neslyšícím. Pak jsem pokračovala i na VŠ a pak i při práci. Do neziskovky k nám chodili lidi se zdravotním postižením, včetně lidí neslyšících Bylo to snazší než sehnat tlumočníka. Tehdy jsem byla schopná se na běžných věcech domluvit i pomocí znakové řeči. Teď už bohužel ne, hodně jsem toho zapomněla. Je to stejné jako s každým jiným cizím jazykem, když ho nepoužíváte, z hlavy se vytratí. Do terapie mi teď chodí slečna, která postupně přichází o sluch. Řešíme, jestli patří do slyšícího nebo neslyšícího světa, tak se mi vlastně teď také hodí tušit, jak to který svět vlastně má. Popravdě řečeno jsem ale moc ráda, že má implantát a můžeme spolu komunikovat běžnou řečí, znakovat bych s ní už bohužel nedokázala.
Pracovně jste došla až k vlastnímu sociálnímu podniku, kudy ta cesta vedla?
Pracovala jsem skoro dvacet let v neziskovce, která pomáhala lidem se zdravotním postižením mimo jiné hledat práci. Začínala jsem jako pracovní konzultantka a následně po dostudování první vysoké školy jako sociální pracovnice. Často jsme naráželi na to, že lidi moc chtěli pracovat, mohli za určitých podmínek pracovat, ale neexistoval kolem vhodný zaměstnavatel. Postupně jsem se propracovala na vedoucí úseku sociálních služeb a následně na pozici projektové manažerky a zástupkyně ředitele. Práce mě hodně bavila, to, co mě unavovalo, bylo rok co rok “škemrat” o nějaké dotace, abychom byli schopni naši dobrou práci ufinancovat, abychom měli trochu slušné platy, za které uživíme naše rodiny. Nechtěla jsem stále dokola řešit, koho budeme muset propustit ne proto, že pracuje špatně, ale proto, že na něj nemáme peníze, protože nám někdo nepřiklepl dotaci ve výši, kterou jsme reálně potřebovali. V průběhu práce jsem také cítila, že sociální práce, kterou jsem řadu let dělala, mi chybí. Chyběli mi klienti, jejich starosti, které společně řešíme. Přemýšlela jsem o tom, jestli se mám vracet zpět na pozici sociální pracovnice. Práce je to sice velmi potřebná, ale mnoho lidí potřebuje trochu víc. Proto jsem si udělala psychoterapeutický výcvik a začala si přivydělávat jako psychoterapeutka. Zjistila jsem, že tohle ono, tohle je to, co chci dělat.
A tak vznikl projekt https://www.2fabion.cz/, který spojuje netradičně dva netradiční obory: účetnictví a psychoterapii.
Děkujeme za rozhovor a ať se Vám daří ve všech směrech, kterými se vydáváte!
