Dvacet let mezi lidmi dobré vůle

To bylo něco úplně jiného, než jsem denně zakoušel v celostátní organizaci nevidomých. Nadchla mě atmosféra i obsah kurzu. Mimo jiný bohatý program jsme spolu s Ivanou Kořínkovou vymýšleli, jak „dostat“ dobrovolnictví do Motolské nemocnice. Tohle nepřehlédněte, nikdo kromě Ivany to neví, ale já jsem se tím malinko zasloužil o první dobrovolnické centrum v nemocnici, které Ivana svou neuvěřitelnou energií protlačila z hlavy do života, a pak se stala „matkou“ dobrovolnictví v českém zdravotnictví. Můžete se jí zeptat. Ale já jako nevidomý jsem pochopitelně chtěl být „otcem“ dobrovolnictví pro nevidomé. Jaké bylo moje překvapení, když to prezident SONS odmítl slovy: „To by za chvíli jacísi dobrovolníci zavazovali nevidomým tkaničky u bot.“ Prý by pomoc dobrovolníků omezovala chuť nevidomých žít samostatný život a polykala by finance! Oponoval jsem, že dobrovolníci naopak nevidomým přinesou nové možnosti a ty méně samostatné povzbudí vyjít z izolace. Moje argumenty nezabraly, a tak jsem ze SONS odešel, stal jsem se nezaměstnaným a zakladatelem neziskovky jménem Okamžik.

V červnu 2000 jsme Okamžik úředně zaregistrovali a podali první projekt do Nadace rozvoje občanské společnosti do programu Pomozte dětem! NROS byla osvícená nadace, která se nebála podpořit zcela nový projekt zcela nové neziskovky, třeba ten náš. Při vyhlašování výsledků jsem seděl u stolu s Honzou Dolínkem, dobrovolnickým nadšencem, se kterým jsme se pak často potkávali na nejrůznějších akcích a na nástupišti metra stanice Vysočanská. Bez prvního grantu od NROS by možná nebyl žádný další, protože bez peněz nelze pronajmout prostory a platit alespoň jednu mzdu a bez mzdy není chleba a bez chleba nelze žít. Ke startovacímu grantu nám pomohla konzultace i písemné doporučení z Hestie. Na cestě z kurzu jsme se totiž s Olgou Sozanskou domluvili, že její výtvarný manžel Jiří kdysi poskytl svou grafiku do bibliofilie největšího českého filosofa Ladislava Klímy, kterou jsem za totality samizdatově vydal. Základy dobré spolupráce byly položeny na dlouhá léta. Olga pak dokonce pokřtila tři moje knihy. A oba dobrovolničtí zasvěcovatelé z Hestie nám pomáhali ještě řadu let.

Od ledna 2001 jsem byl v evidenci Úřadu práce jako nezaměstnaný, ale zaměstnávalo mě vše, co bylo nutné k rozjezdu neziskovky a každodenní práce na prvním projektu „Koala aneb koalice aktivit nevidomé mládeže“. Od srpna 2001 jsem od úřadu práce získal minimální mzdu na společensky účelné pracovní místo, kterým byla funkce koordinátora dobrovolníků. Vlastně jsem pracoval pár hodin za mzdu a většinu dne jako dobře utajený dobrovolník.

Teď už víte, že jsem hrdý autor dobrovolnického projektu neziskovky Okamžik, který i po dvaceti letech funguje v podstatě tak, jak jsem vše nastavil. První tři roky jsem byl koordinátorem dobrovolníků, ale i později jako ředitel jsem pořád na něčem v dobrovolnickém projektu spolupracoval, např. na metodice, prezentaci v médiích, lektoroval jsem výcviky dobrovolníků, řešil konflikty a stížnosti, což jsem měl vůbec nejraději. Všechny žádosti o granty jsem několik let psal sám, pak je už psali vedoucí dobrovolnického centra. Za má léta prošlo Okamžikem asi tak osm set dobrovolníků pomáhajících několika stům nevidomých. Přesná čísla nemám, možná jsou vyšší. Šest našich dobrovolníků obdrželo Křesadlo.

Zpočátku jsme kvůli nezávislosti nechtěli náš projekt akreditovat. Ale v roce 2004 jsme o akreditaci požádali a dostali jsme ji. A nebylo to špatné, přivedlo nás to k vylepšení metodiky a přineslo požadovanou značku kvality a finance. Od té doby obhajuji zákonnost. V letech 2007 až 2016 bylo naše dobrovolnictví součástí registrované sociálně aktivizační služby. Ale pak jsme byli rázně upozorněni, že dobrovolníci se podle zákona o sociálních službách nemohou podílet na přímé práci s klienty, a tak jsem je musel od sociální služby oddělit. Od té doby nemám rád přehnanou zákonnost. A pak už jsem v Okamžiku skončil. V posledních třech letech jsem o dobrovolnictví už jen psal a lektoroval kurzy.

Nejdůležitější pro mne byla setkání se samotnými dobrovolníky. Proškolil jsem jich stovky, desítky z nich mi poskytovali doprovody a jinou pomoc a s několika jsem v kontaktu dodnes. První roky jsem osobně znal všechny a pravidelně jsem s nimi komunikoval o jejich spolupráci s klientem. Z jejich řad pocházelo i několik zaměstnanců a klíčových postav Okamžiku. Rád bych ještě podal zprávu o mé největší akci na propagaci dobrovolnictví. Vymyslel jsem originální celostátní soutěž o nejsympatičtější dobrovolnici s poetickým zeměpisným názvem „Miss Dobré naděje“. Skvělý nápad, ne? Ne! Postupně jsem tu akci probíral se třemi manažerkami dobrovolnických projektů, ale nic, nezájem, možná údiv a malinko pohoršení. Propagace dobrovolnictví prostřednictvím zábavné show s milými a inteligentními dobrovolnicemi neprošla. Ale nebuďte smutní, příští rok uspořádáme dvoukolovou celostátní soutěž o nejnenápadnější a nejtišší dobrovolnici s názvem „Myš Dobré naděje“. To bude PR!

V hlavě mám ještě plno pozoruhodných dobrovolnických vzpomínek, které se mi tlačí do textu. Tak například nadšený student teologie a matematiky Sváťa pro mne načetl a svými originálními poznámkami v nahrávce okomentoval filosofa A. Schopenhauera. Atraktivní dobrovolnice Karolína mne doprovázela na akci jednoho úřadu, a to byste měli vidět, kolik pozornosti od mužů úředníků se problematice nevidomých dostalo. Několik dobrovolníků nám zajistilo finanční dary svých zaměstnavatelů a jiní se sami stali mnohaletými pravidelnými dárci. Dobrovolníci také načetli asi dvě stě knih, které přinesli nevidomí zájemci o poezii a náročnou literaturu.

Dobrovolnictví mi prostě opatřilo milion dobrých chvilek. Děkuji všem, kteří mi v tom jako nevidomému pomáhali. Na prvním místě to je moje žena Rena, kterou moje dobrovolná práce po večerech a víkendech, tedy daleko za pracovní dobou, stála hodně trpělivosti. Děkuji Olze Sozanské, Jiřímu Tošnerovi a Honzovi Dolínkovi za různorodou dlouholetou podporu a spolupráci. Za totéž děkuji Ivaně Kořínkové, a navíc za to, že mě po mém odchodu do důchodu přizvala k zajímavým akcím a projektům.

Ještě musím odhalit důvod mého sepisování. Všechno má svůj konec, tedy i moje pouť dobrovolnictvím. Zasedl jsem k počítači, abych sepsal a shrnul jednu oblast života, a tím abych za ní udělal rituální tečku. Tady je: ●

Alchymie dobra

Při konání dobra

nezměníš se v obra

obráceně – s povděkem

člověk bude člověkem

Miroslav Michálek

kráceno, celý text na www.miroslavmichalek.cz

Foto: David Neff