Dobrovolnictvím za lepší studijní výsledky

O tom, že dobrovolnictví rozvíjí osobnost i rozhled člověka, již bylo napsáno mnohé. Zdá se tedy přirozené zakomponovat dobrovolnictví do školního kurikula a obohatit šedivou teorii zelenými výhonky dobročinnosti. I na našich stránkách se objevují příběhy studentů, kteří si dobrovolnictvím zpestřují studium – a patří jim za to velké uznání a vděk.

Některé vzdělávací instituce posunuly tuto myšlenku ještě o kus dál a zavedly systém bonifikace dobrovolnictví v rámci studia. Studentovi je tak jeho společenská angažovanost zohledněna ve studijních výsledcích. Jednou ze škol, které tento přístup adoptovaly, je např. Pařížská univerzita (konkrétně Université Panthéon-Sorbonne).  

Abychom mohli lépe porozumět kontextu, je třeba udělat drobný exkurz do tajů francouzského terciárního vzdělávání. Většina francouzských vysokých škol využívá pro hodnocení studentů bodový systém, konkrétně škálu 0-20 bodů, kde 20 bodů je nejlepší možný výsledek. Z každého předmětu získá student na základě zkoušky body vyjádřené hodnocení a ze všech takto ohodnocených absolvovaných předmětů se stanoví jakýsi číselný průměr, který definuje studentovu úspěšnost v ročníku a posléze i v celém studiu. Oproti českým poměrům je tento „studijní průměr“ poměrně důležitým ukazatelem, který do jisté míry zajímá i zaměstnavatele a částečně tak předjímá osud absolventa (neplatí to pochopitelně vždy, ale pro některé obory a zejména prestižní pracovní pozice je to takříkajíc klíčovou záležitostí).

V případě, že student doloží uznatelnou dobrovolnickou aktivitu, je mu jeho ročníkový průměr zvýšen o půl bodu. Nezdá se to mnoho – je to jen 2,5 % na hodnotící škále, nicméně, jak bylo naznačeno výše, ve Francii je každé procento navíc dobré. A zde se dostáváme k otázce, je-li správné suplovat studijní výsledky dobročinností.

Chtělo by se říci, že je každopádně lepší nahrazovat znalosti (či jejich nedostatek) dobročinností než zločinností. To však není jádrem otázky. Zaměřme se tedy radši na to, co vedlo školy k takovému rozhodnutí. Na počátku byly dvě logické úvahy: Jedna z nich se váže k obecné prospěšnosti dobrovolnictví pro jednotlivce i pro společnost. Druhá je vedena snahou kompenzovat potenciálně horší studijní výsledky způsobené nedostatkem času, o který student kvůli dobrovolnictví přišel a nemohl se tedy připravit na zkoušku tak, jako někdo, kdo celý svůj volný čas věnoval pouze studiu).

Uvedené argumenty jsou v zásadě validní, byť v případě druhého bodu (tj. kompenzace ušlé studijní příležitosti) je otázkou, nakolik je možné předpokládat, že většina studentů investuje veškerý svůj čas do studia, aniž by do svého rozvrhu zařadili oddechové činnosti, kterými může dost dobře být i dobrovolnictví coby forma aktivního odpočinku. Zásadnější je však otázka, jestli angažovanost činí ze studenta lepšího odborníka než jeho kolegu, který „zadarmo nepomáhá“. V neposlední řadě je relevantní i zohlednění toho, že možnost dobrovolničit může být podmíněna sociální situací jednotlivce (lépe řečeno: jiné časové možnosti má student, který bydlí u rodičů a dostává kapesné, a jiné student, který vyšel z dětského domova a stará se o dva nezletilé sourozence).

Přesto všechno nelze popřít, že existence této bonifikace propaguje dobrovolnictví jako takové a rozšiřuje okruh zúčastněných i o ty, kteří by o něm jinak neuvažovali, ať už z jakýchkoli důvodů. A to je dobře. Díky jasnému stanovení pravidel navíc ani není pravděpodobné, že by tento systém někdo zneužíval k „pomoci naoko“ a potměšilému osobnímu profitu.  

Může něco podobného fungovat v ČR?

Je třeba zdůraznit, že české školství se podpoře dobrovolnictví nikterak nevyhýbá. Volí však většinou jiné cesty než přímé bonifikace. Jak vysoké, tak i střední školy mívají vlastní projekty, kterými své studenty, a mnohdy i zaměstnance, zapojují do dobročinnosti (ať už se jedná o organizovanou pomoc v dětských domovech, pomoc znevýhodněným spoluobčanům či spolužákům, či cokoli jiného).

S bonifikacemi mimoškolních aktivit jako takovými se v českém prostředí setkáváme v rámci přijímacího řízení (ať už na středních či vysokých školách), v kontextu ovlivnění studijních výsledků jsou však spíše nezvyklé. Pokud by byl program, který využívá Pařížská univerzita, převzat některou z českých univerzit „tak jak je“, patrně by narazil na specifika místní kultury vzdělávání, tj. kultury, která tradičně příliš nedbá na výsledky a mimoškolní aktivity (to se sice pozvolna mění, nicméně stále se to nedá ani zdaleka srovnat se situací ve frankofonních či anglosaských zemích). Na jednu stranu by místní studijní kolorit eliminoval aspekt sekundárního zvýhodnění angažovanějšího studenta na pracovním trhu, neboť většina zaměstnavatelů se o studijní průměr nezajímá. Na stranu druhou by však, pravděpodobně z toho samého důvodu, neměla tato pobídka tak silný motivační potenciál jako ve Francii. Ale kdo ví?

Foto: Emily Ranquist, Pexels.com