Na pár dní u sebe nechat přespat uprchlíka

Byl 1. máj a Facebook mi nabídl zajímavé počtení:

Irina a Iryna. Když jsme začali ubytovávat, nevěřila jsem, že vydržíme do čísla pět. Ale najednou tu máme jubilejní desáté hosty a nějak nejde přestat, i když někdy už je únava veliká. Nevím, jak vy, ale já už začínám trochu "otupovat", čas funguje... No, naši hosté mi umí smutnou válečnou realitu zase připomenout.

9. Irina, zase z Charkova, 4 noci. Svatík jí říkal babi a furt jí lezl do pokoje. Dvě z jejích dětí žijí v Rusku. Pracovala ve školce, ta teď slouží jako ubytko pro ty, co mají po bytech. Do Prahy cestovala jen dva dny, asi s nějakým humanitárním svozem, zajímavá změna, tohle teda asi docela funguje. Spolu se sestřenicí se teď přesunuly do Kutné Hory.

Chcete jeden funny war/refugee fact? Takže, co si sbalit, když zdrháte z války? No přece houbičku na nádobí!  Jako ale vážně, tohle už je minimálně potřetí, co se tu po uprchlíkách zjevily houbičky! To už nemůže být náhoda...

10. Iryna a 14 letý synek, Irpiň, vybombardovaný byt i sklad jejího obchodu. Už měsíc jsou u známých v Budapešti, sem přijeli řešit nějaké papíry k tomu bytu. Čekají na víza do Kanady, resp. očividně je víc druhů a řeší, jaký zvolit. Dozvěděla jsem se, že Irina je rusky a Iryna ukrajinsky. Syn Daniil bude slavným filmovým režisérem a já si pak dám na dveře cedulku "zde přenocoval..." Objevili jsme díky němu kapelu Dakh Daughters !! Si pusťte... 

https://www.youtube.com/watch?v=ttNjVsiuOPI

Autorem je Lidun Mužíková.

Protože na Facebooku zas tolik času netrávím, většina jejích trefných statusů mi unikla. Se zájmem jsem si proto rozklikla její profil a “zhltla” i její předchozí statusy. Bylo jasné, že se alespoň o jeden musím podělit…

S Lídiným svolením tedy šířím dál. A šířím dál i její pozoruhodný příběh poskytovatelky krátkodobého ubytování pro ukrajinské uprchlíky v Praze. A protože se tématu ubytování v Praze týká i její prosba o pomoc, sdílím i ji: 

!!! Hledá se bydlení (byt/pokoj) a práce v Praze pro hluchou paní z Kramatorsku (38 let) !!! 

Jako neslyšící bez češtiny tu má malé šance sehnat práci a české invalidní důchody se na ni nevztahují. Chce zůstat v Praze z důvodu služeb pro neslyšící, podpůrných organizací a kurzů českého znakového jazyka. Prosím, pokud o něčem víte, ozvěte se na: ahoj@dobrovolnik.cz

Pro některé uprchlíky je Praha jen přestupním místem. Uprchlíci tu přenocují, na pár dní si odpočinou a když naberou síly a vyřídí vše potřebné, pokračují dál. S nástupem turistické sezony se ubytovací kapacity rychle zaplnily a uprchlíci nemají kde složit hlavu. Přesně těm pak pomáhá Lída s manželem, kteří bydlí v běžném pražském bytě a kteří se zaregistrovali do databází Pomáhej Ukrajině a  Iniciativa Hlavák. Koordinátoři jim v případě nouze zavolají a pokud souhlasí, pošlou jim hosty.  

Lída s manželem mají dva malé syny, tomu menšímu ještě není ani půl roku, ale sdílet byt pro ně není problém. S manželem jsou prý na spolubydlení zvyklí.Navíc poté, co museli zrekonstruovat vytopený byt, si zvykli spolu žít jen v jedné místnosti. Jsou za společnost a hosty rádi. Když vypukla válka, bylo pro ně proto přirozené nabídnout část svého bytu ukrajinským uprchlíkům. “Navíc krátkodobé ubytování je výhodné v tom, že si pak můžeš dát na chvíli voraz, jak dlouho potřebuješ,” doplňuje Lída a pokračuje: ”Zvláštní pocit to byl u prvních hostů... otevřít dveře, čekat, kdo tam bude…pak už to takový adrenalin zdaleka není.”

Přiznává ale také, že dlouhodobě je tento typ pomoci poměrně náročný: “Ty pauzy se mi moc nedaří dělat, když zazvoní telefon, že je třeba někoho ubytovat, těžko se říká ne.” Navíc postarat se o nového hosta znamená uklidit, nachystat mu pokoj, někdy mu i uvařit nebo mu obstarat jídlo a tak pořád dokola. Proto nyní s manželem uvažují, že budou radši nabízet ubytování dlouhodobé, nabízet spolubydlení se vším, co k tomu patří. 

Lída skromně dodává, že nedělá nic zas tak výjimečného. Poskytovat ubytování je pro ni a manžela svým způsobem terapie, která jim pomáhá zvládat úzkost z války: “Hynečkovi byly teprve 4 měsíce, když začala válka, stejně jsem doma. Otevřít dveře je to málo, co můžu udělat.” Zná spoustu maminek s dětmi, které pomáhají. Maminky jsou pro ni hrdinkami války - jak na straně uprchlíků, tak na straně dobrovolníků. Zmiňuje také svou kamarádku Sylvu, která dobrovolničí pro Iniciativu Hlavák a která ji vlastně k poskytování krátkodobého ubytování uprchlíkům přivedla.  K psaní zápisků v podobě statusů ji inspirovala Hanka Nguyen. Opravdu se mrkněte, z jejích prožitků a zkušeností z pomoci uprchlíkům na Hlavním nádraží v Praze, mi leze mráz po zádech. Právě, když Lída četla její postřehy, pochopila, že statusy nemusí sloužit pouze k vychloubání ve smyslu “koukej, jak jsem dobrý, že pomáhám”, ale že je zkrátka důležité o těchto věcech mluvit a šířit je dál. A tak sdílím Lídin příběh a doufám, že pro vás bude inspirací. A nezapomeňte, že se hledá ubytování!