Komunitní centrum pro válečné veterány Praha: Naším přáním je, aby se tady každý svobodník cítil jako generál
Pražským komunitním centrem pro válečné veterány nás prováděla Veronika Marková. Veronika se k dobrovolnictví v komunitě válečných veteránů dostala už jako maturantka, když uvažovala o povolání vojenské psycholožky. Nyní působí v Komunitním centru pro válečné veterány Praha a krom mnoha jiných činností pracuje i s dobrovolníky.
Jak to v Komunitním centru pro válečné veterány Praha vypadá?
Komunitní centra jsou v ČR zatím tři. První vzniklo v roce 2016 v Brně. Druhé v Olomouci v roce 2019. Přípravy pražského komunitního centra sahají také do roku 2019, ale k oficiálnímu slavnostnímu otevření došlo kvůli pandemii až v roce 2021.
Pražské komunitní centrum je sice ze všech tří českých center nejmenší, ale nic tu nechybí: návštěvníkům je krom společných prostor k dispozici také šatna, kuchyňka s občerstvením, či bezbariérové toalety. Centrum je celé bezbariérové a poskytuje tak komfortní zázemí pro veterány: „Máme salonek na komornější setkání a velký sál, který je variabilní – lze využít např. jako taneční sál, ale i pro přednášky. Teď tu máme výstavu obrazů manželky válečného veterána, paní Patricie Všetečkové. Tyto prostory si veteráni mohou rezervovat, např. právě pro činnost spolku, konají se tady ale i setkání přátel či oslavy narozenin. Naším přáním je, aby se tady každý svobodník cítil jako generál,“ říká Veronika.
Velký sál Komunitního centra pro válečné veterány Praha. Aktuálně je zde k vidění výstava Patricie Všetečkové.
V předsálí mohou návštěvníci nad svými hlavami spatřit závěsnou pietní instalaci třiceti baněk s vojenskými známkami, jež symbolizuje 30 českých vojáků padlých od roku 1991. „Lidem tato instalace skutečně připomíná duše stoupající k nebi, a některým to vhání slzy do očí,“ vysvětluje Veronika a dodává, že význam má i to, že některé baňky jsou spojené u sebe – to znamená, že vojáci padli společně.
Instalace symbolizující padlé české vojáky. Posledním padlým vojákem je zatím jediná žena – Michaela Tichá, příslušnice Vzdušných sil Armády ČR, která zahynula roku 2020 při letecké nehodě na zahraniční misi v Egyptě.
Zajímavá je také další umělecká výzdoba. „Máme tady obrazy akademického malíře Pavla Vavryse. Darem jsme dostali obraz vlčích máků, symbolu veteránů. Na zakázku pak Pavel Vavrys vyhotovil obraz znázorňující naše motto Spojuje nás jedno, tedy snahu o sjednocení komunity, která byla dlouhou dobu nejednotná. Koncepce komunitních center je vlastně relativně nový způsob státní péče o veterány a jejich podpory, čímž se liší od podobně orientovaných spolků, které jsou organizovány nikoli státem, ale jednotlivci či skupinami jednotlivců,“ pokračuje Veronika. Mezi spolky a komunitními centry ale probíhá úzká spolupráce, komunitní centrum těmto spolkům poskytuje např. prostory pro jejich aktivity, či jim pomáhá realizovat záměry jejich členů.
Status válečného veterána
Podmínky nároku na status válečného veterána upravuje zákon č.170/2002 Sb. Obecnou podmínkou je působení českého občana jako vojáka v činné službě, a to nepřetržitě alespoň po dobu 90 kalendářních dnů v zahraniční misi v místě ozbrojeného konfliktu nebo v místě s výrazně zhoršenou bezpečnostní situací. Zákon však uvádí i některé alternativní definice. Důležité ale je, že o status válečného veterána je třeba si požádat – a to z důvodu, aby oprávněný člověk mohl využívat benefitů, které jsou s tímto statusem spojené, jedním z nich je např. i možnost využívat služeb komunitních center.
Veronika k tomu dodává: „Status válečného veterána sice definuje zákon, my ale ve své činnosti vycházíme vstříc i dalším zájmovým osobám. V případě, že nejsou prostory zamluvené válečnými veterány, je možné se domluvit na jejich využití i jinými zájemci, např. z řad bezpečnostních složek, či zaměstnanců vojenské nemocnice, jejichž pomoc je také neocenitelná. Centrum jako takové je navíc přístupné i veřejnosti.“
Jaké služby Komunitní centrum pro válečné veterány Praha poskytuje?
Základní skupinou služeb, které centrum poskytuje je poradenství – zejm. v oblasti psychologické, právní, sociální, ale třeba i finanční a dluhové. Zprostředkovány jsou i služby kaplana. Veronika činnost centra přibližuje následovně: „Nedá se říct, že řešíme jeden konkrétní typ problémů, je to opravdu pestrá škála od hledání práce či bydlení, přes podporu v nemoci, či pomoci s řešením dluhů. Co případ to originál. Když je veterán v jakékoli těžké životní situaci, může za námi přijít. Dobrým příkladem pro ilustraci naší činnosti může být ale právě psychologická pomoc. Pokud má válečný veterán zájem o psychologickou konzultaci, ale z jakýchkoli důvodů nechce využít pracoviště ve vojenské nemocnici – např. z obavy, že by někoho známého potkal před ordinací – je možné přijít k nám a realizovat konzultaci zde, přičemž platí, že co se řekne tady, tady také zůstane. Dodržujeme zásady diskrétnosti.“
Jak Veronika uvádí, psychosociální práce s válečnými veterány má také svá specifika: „Další věc je to, že veteráni jsou zvyklí fungovat v modu, že chlap si má pomoct sám. Takže trvá třeba tři čtyři návštěvy, než se dotyčný rozmluví. My to vesměs vytušíme, takže na nikoho netlačíme. Máme tu také kolegy vojáky, kteří na rozdíl od nás civilů ovládají vojenský slang, takže ta komunikace taky probíhá trošku jinak, mohou společně zavzpomínat na staré dobré časy apod. A přes takovouto přátelskou linku se můžeme dostat k tomu, že se dotyčný svěří se svým problémem a pak ho můžeme nasměrovat k odborníkům.“
Centrum ale nefunguje pouze jako prostor pro řešení krizí, představuje univerzální místo setkávání. Váleční veteráni se sem tedy často vracejí, i když už aktuálně žádný problém neřeší. Jednoduše zajdou na přátelskou návštěvu: „To je právě to krásný, když se lidi vrací a tvoří komunitu. Podle mě nejde tvořit komunitu, aniž by do toho člověk šel trochu osobně. Abyste vytvořila skupinu s pocitem sounáležitosti, tak musíte umět sdílet, a to i ty osobní věci. Takže se stává, že si veteráni třeba přijdou čistě jen popovídat s konkrétním zaměstnancem,“ pokračuje Veronika.
V neposlední řadě se komunitní centrum ve spolupráci s Ministerstvem obrany a Armádou ČR podílí na organizaci akcí pro veřejnost. Základní činností je osvěta a šíření povědomí o tom, proč je důležité pečovat o veterány a zprostředkování informací o tom, co vlastně obnáší nejen to být vojákem, ale i válečným veteránem. Centrum také pořádá i přednášky na školách a spolupracuje s projektem Zelená cesta, který umožňuje poskytování zdravotní péče a služeb příslušníkům Armády ČR v činné službě a osobám se statusem válečného veterána.
Jak dobrovolničit u válečných veteránů?
Cest je vícero: „U nás v komunitním centru využíváme pomoci dobrovolníků na jednorázové akce, např. na organizační výpomoc, v tuto chvíli ale u nás nelze dělat dobrovolnictví pravidelně. Nicméně přímo v Ústřední vojenské nemocnici je skvělý dobrovolnický program, kde zájemce přímo vyškolí a chodí pravidelně za pacienty, nebo může také pomáhat na rozličných akcích,“ popisuje Veronika a dodává, že část dobrovolníků tvoří přímo váleční veteráni sami či jejich rodinní příslušníci. Lze tedy říci, že dobrovolnictví je niternou součástí komunity válečných veteránů.
Nadcházející akce v Praze
10.11. Mezinárodní den válečných veteránů na náměstí Míru
11.11. Den otevřených dveří
14.12. Maškarní večírek
24.12. Komunitní Vánoce aneb Spolu u jednoho stolu
