Jak se dědí dobrovolnictví
Že se může dobrovolnictví dědit z generace na generaci? Ale ano! Krásným příkladem je zkušenost paní Kateryny z ukrajinského Chersonu, které otevřel náruč Liberec. A ona otevřela náruč libereckým dětem.
Paní Kateryna byla učitelkou. Na Ukrajině. K tomu není potřeba více dodávat. Dnes žije v Liberci, studuje, stará se o dceru a pomáhá druhým. Již jako dítě se setkávala s tím, že její rodiče často pomáhali druhým. A nejen oni. Viděla mnoho dospělých, kteří bez úmyslu na zisk čehokoliv pomáhali. A tak i ona v tomto pokračuje a její rodina s ní. Protože umí anglicky, tak si vybrala pomáhat formou bezplatných jazykových kurzů pro děti pod hlavičkou liberecké pobočky ADRA. Těší ji, že může pomoci, že může prospět. Ale má i maličké trápení. Mrzí ji velmi, že lidé často kurzy, když jsou bezplatné, považují za méně kvalitní. Anebo naopak chtějí z dobrovolníka dostat co nejvíce. Pozitiva ale převažují, jak říká.
„Pozitivních věcí bych mohla vyjmenovat spoustu. Třeba příjemný pocit z radosti dítěte, které si uvědomilo, že angličtina není tak strašidelná a nesrozumitelná nebo že se někdo díky získaným znalostem dostane na vysokou školu nebo úspěšně může studovat na gymnáziu.“
Co dodává je také stránka vlastního sebe-rozvoje, možnost komunikovat s velmi zajímavými lidmi a celkově jakýsi posun vpřed. A co plánuje do budoucna? „Chci pokračovat ve výuce angličtiny pod hlavičkou ADRA a také se chci sama naučit plynně česky.“
