Canisterapeutka Brusinka (se svatozáří)

Publikováno 9. 7. 2014 | Hestia

Brusinka je naše labradorka a již přes 7 let chodíme za dětmi do našeho místního Klokánku. Z návštěvy se vždy těšíme všichni, většina dětí ji již zná a křičí její jméno, jen co nás zahlédnou. Máme stálé "disciplíny" jako hlazení, mazlení, česání, zapínání a sundávání obojku a vodítek, uvazování šátků kolem krku, hru na doktora (prohlížení pejska, zda je zdravý, pak preventivně naočkovat stříkačkou a event. plínkou převázat nějaké poraněné místo). Nejoblíbenější je vodění Brusinky, hra na schovávanou (schováváme pamlsky) a na konci Brusinka od každého dítěte dostává psí dobroty.

Většinou jsme v menší skupince, naposled jsme se věnovali individuálně dvěma malinkým dětem, v minulosti jsme po dobu vícero měsíců docházeli primárně do bytu s 3 sestřičkami, které potřebovaly extra emoční a sociální podporu, prostě vždy se flexibilně přizpůsobíme tomu, co je potřeba. Před pár měsíci jsme byli také na jednorázové akci v jedom domově seniorů, kde je to zase víc o hlazení a povídání.

Brusinka se učila od svojí starší "kolegyně" - Dášenky, to byla moje první labradorka. O canisterapii vím díky jedné knize, kde byla o canisterapii zmínka, tak jsem hned hledala na webu a zjistila si kontakt na organizaci, která pořádala zkoušky. Byla jsem dost nervózní, protože jsem třeba netušila, jak bude Dášenka reagovat na berle či invalidní vozík, ale vše bylo v pohodě. Pak jsem zas nevěděla, kam mám vlastně jít - kde by nás chtěli. Ovšem hned v prvním domově seniorů, kam jsem přišla, byli nadšení a hned jsme začaly. Za těch 12 let jsem pochopila, že zařízení či rodin, které by canisterapeutické návštěvy uvítaly, je spousta, spíš je málo pejsků.

Dášenka byla tedy takový průkopník, s ní jsem se vše učila, Brusinka má specifickou roli zase v tom, že je "canisterapeut na plný úvazek", protože kromě své normální činnosti mimo domov vyrůstá s naším autistickým synem a pracuje tedy non stop. Až teď v 6 letech si jí náš syn začal víc všímat, hladí ji, dovádí s ní, mluví s ní a o ní. Brusinka má skutečně svatozář, protože Ángel si s ní teď hraje s takovou vervou, že na ni různě sedá a hladí ji někdy poněkud drsnějším způsobem, a Brusinka je trpělivá a tváří se (většinu času) šťastně. Dříve ji sice naprosto ignoroval, ale za to byla úžasný pomocník při komunikaci, hlavně když se Ángel zaseknul a něco nechtěl dělat (což bylo často), např. když nechtěl jít za žádnou cenu ven, tak jsem ho přestala přemlouvat a jako by jsem se zlobila na Brusinku: "Brusinko, tak takhle to opravdu nejde! Nemůžeš být pořád jenom doma, musíš taky ven, dáme obojek a jdeme". A Ángel stál najednou vedle mě.

Prostě Brusinka je naše velká radost a canisterapie s ní je moc krásná a jednoduchá forma dobrovolnictví. A jestli to není hezká životní náhoda, že nejdříve jsem chodila s oběma pejsky za dětmi či seniory a nakonec se ukáže, že máme syna s autismem a tím pádem je přítomnost canisterapeutického pejska přímo u nás doma o to víc vítaná!