Řada lidí nedokáže vystoupit ze své komfortní zóny, říká Kristýna, která se rozhodla pracovat v Angole

Publikováno 28. 11. 2017 | Dobrovolnik.cz

Studentka Karlovy univerzity Kristýna Divišová (druhá zleva na fotografii) již druhým rokem úspěšně pokračuje v doktorském studiu amerických studií. Nyní se ale rozhodla všeho na rok nechat a odjet pracovat na jih Afriky - do Angoly.

Řada lidí nedokáže vystoupit ze své komfortní zóny, říká Kristýna, která se rozhodla pracovat v Angole

Sedmadvacetiletá rodačka z Třebíče se přihlásila jako dobrovolnice do programu EU Aid Volunteers, díky kterému navštíví angolskou misi humanitární a rozvojové sekce Člověka v tísni. „Rok uteče jako voda,“ říká s úsměvem mladá dobrovolnice.

Proč ses rozhodla přihlásit do tohoto programu pro dobrovolníky?

Hledala jsem si nějakou práci k doktorskému studiu. Na trhu práce, mě ale nic nezaujalo. Všechno byla jen kancelářská místa, kde bych se nic moc nového nenaučila. Pak jsem narazila na článek, který informoval o iniciativě, přes kterou Člověk v tísni vysílá dobrovolníky na své zahraniční mise. To mě zaujalo. Neměla jsem žádné zkušenosti s neziskovým sektorem ani humanitární pomocí, ale tady žádné předchozí zkušenosti ani kvalifikace nebyly požadovány. Přišlo mi to jako dobrá cesta, jak se dostat na zahraniční misi Člověka v tísni. Objevila jsem to asi týden před deadlinem, tak jsem se do toho hned pustila a brala to jako takovou hozenou rukavici.  

A vyšlo to. Jak jsi to skloubila se svým studiem?

Na rok jsem školu přerušila. Rozhodla jsem se, že všechno pauznu a budu dělat jenom jednu věc, ale zato na 100 %. Rok není zase tak dlouhá doba, jak se zdá, kolikrát to uteče a člověk si to ani neuvědomí. Něco se naučím a získám zkušenosti, které pak můžu využít v budoucnu, ať už v neziskovém nebo ziskovém sektoru.

Přihlásila ses na HR pozici. Zaujala tě spíš pracovní náplň nebo možnost navštívit vzdálenou Angolu?

Byla to kombinace obojího. Zaprvé už s HR nějaké zkušenosti mám. A tady se mi líbilo, že to je sice dobrovolnická pozice, ale zároveň kvalifikovaná práce. Navíc jsem se dívala, co zde Člověk v tísni dělá a docela mě to zaujalo. Mise v Angole patří mezi ty větší, kde je hodně programů. A i když budu dělat spíš v kanceláři, tak věřím, že podpora těchto programů bude opravdu zajímavá. Zadruhé mě zaujala i právě Angola. Umím trochu portugalsky, takže aspoň budu nucená ten jazyk používat. A v Africe jsem ještě nikdy nebyla. Angola je navíc 15 let po občanské válce, takže mě zajímá, do jaké míry to tam bude znát.

Co říkali tvoji rodiče a nejbližší kamarádi, když jsi jim oznámila, že na takovou dobu poletíš do Afriky?

Musím se přiznat, že jsem byla překvapená, protože většina mi řekla, že mi závidí, a kdyby mohli, tak by také vyjeli. Myslím si, že hodně lidí v určité fázi života přemýšlí, že by udělali něco podobného – nechci říci bláznivého. Zkrátka, že by vystoupili ze své komfortní zóny. Člověk pak ale začne přemýšlet o praktických věcech, co tu všechno má, co by nestihl, co by opustil, takže to nakonec neudělá a neodejde.

Umíš trochu portugalsky, takže jazyk by asi neměl být překážkou. Co je pro tebe taková největší výzva, které budeš muset čelit?

Sice v portugalštině nejsem moc rozmluvená a asi mi to bude chvilku trvat, ale toho se nebojím. Obavy mám spíš z kulturních rozdílů. Člověk tam samozřejmě jede kvůli práci, která bude prioritou, ale zároveň má každý i svoji rutinu, je zvyklý určitým způsobem trávit volný čas, nějak se stravovat, a teď to bude všechno jiné. Jsem vegetariánka, takže jsem zvědavá jak, to tam bude s jídlem. Tady jsem také zvyklá ve volném čase chodit běhat, takže je otázka, kde budu běhat tam a jestli to vůbec bude možné. Jednoduše tyhle praktické věci, na které je člověk dennodenně zvyklý. Ale myslím si, že to je právě součást celé výzvy, aby se člověk adaptoval na nové prostředí a třeba si i uvědomil, že je vlastně tak trochu rozmazlený.

Máš už nějaké zkušenosti s dobrovolnictvím? Byla jsi někde pomáhat, například na workcampu?

Zkušenosti mám vlastně úplně minimální, například z konference Forum 2000, což je asi taková klasika, kterou si prošla spousta lidí. Jinak jsem na to ale neměla kapacitu, protože jsem u studia vždy pracovala, případně měla i dvě práce, takže tohle je taková má první velká zkušenost.

To je pěkná první zkušenost, odjet rovnou na celý rok do Afriky...

Musím říct, že mezi dobrovolníky, které jsem potkala na našem úvodním školení v Rakousku, byla spousta lidí, kteří už měli velké zkušenosti s dobrovolnictvím. Někteří už za sebou měli i několik let v zahraničí. Ale zároveň tam byli i lidé, kteří byli v tomto sektoru úplně noví. A to mi právě přijde na tomto programu super, že je otevřený bez ohledu na věk a zkušenosti. Záleží opravdu spíše na vaší motivaci.

Jak ses na cestu připravovala?

Neustále nějak, potřebovala jsem například přestěhovat všechny věci z Prahy do jiného města. Člověk pořád přemýšlí, co by si měl ještě sbalit a každý mu něco radí. Pak tu jsou samozřejmě i praktické věci, jako je například sociálně-zdravotní pojištění a podobně. Musím říct, že v tomhle Člověk v tísni nabízí dobrou podporu. Dostala jsem všechny informace a pomoc. Což je možná dobrý tip, protože spousta lidí jezdí jako dobrovolníci, ale všechno si zařizují sami. Nemám sice srovnání s jinými organizacemi, ale myslím si, že je tu o nás dobrovolníky hodně dobře postaráno a je to pro nás velmi komfortní.

Dnes v době internetu není problém se na dálku spojit s rodinou či přáteli. Máš ale něco, co si bereš s sebou, jako připomenutí domova?

Když jsem byla někde v zahraničí, kde nikdo nemluvil česky, tak mi chyběl kontakt s češtinou. Takže si s sebou vezmu pár knížek v češtině. Jinak jsem si ale objednala třeba složitelnou cestovní joga-matku. Podle mě je velmi důležité, aby člověk nezabředl pouze do pracovního procesu a nezapomněl sám na sebe. Neměl by udělat v životě odjezdem na misi tlustou čáru s tím, že je teď všechno jinak. Chci pokračovat v aktivitách, při kterých se dokážu odreagovat. Člověk by si měl najít něco, co ho baví, i když třeba ve zcela jiných podmínkách.

Já vím, že to je teď asi těžké říct, ale máš nějakou představu, co bys pak chtěla dělat, až se za rok vrátíš z Angoly domů?

Musím říct, že je teď opravdu těžké na to odpovědět. Trochu doufám, že si to během roku na misi ujasním. Třeba se rozhodnu, že chci v tomto sektoru zůstat, protože mě to baví a naplňuje. Nebo třeba zjistím, že to sice byla zajímavá zkušenost, ale už to pro mě není. Těžko říct. Každopádně to bude rok v náročnějším tempu, než jsem běžně zvyklá, což by mě mohlo posunout i osobnostně. Člověk pozná spoustu nového a zjistí, jak si umí poradit v jiném prostředí, než na které byl zvyklý. Takže trochu doufám, že tenhle rok rozhodne za mě.

 

 

 

 

Autor: Monika Ticháčková, Člověk v tísni, o.p.s.