Nečekat, než kolem půjde vlastní pohřeb. Příběh o lásce k divadlu a lidem

Publikováno 7. 7. 2017 | Tereza Pavelcova

Václav Dragoun (75) dobrovolničí již několik let v holešovickém divadle Studio Hrdinů. O své motivaci pro dobrovolnictví říká, že dělá-li člověk něco pro druhé, dělá to také pro sebe. Loni byl oceněn Křesadlem za dobrovolnictví.

Nečekat, než kolem půjde vlastní pohřeb. Příběh o lásce k divadlu a lidem

Pan Václav pracuje v divadelní pokladně, ale příležitostně se objeví také na jevišti v představení Mimo zápis. K herectví má blízko od dětství a postupně u sebe objevil také jedinečné schopnosti při kontaktu s lidmi. Lidi má tento optimistický člověk rád a divadlo je pro něj místem, kde nachází i mladé přátele.

Kdy jste se pustil do dobrovolnictví a jak jste se o možnosti sloužit právě ve Studiu Hrdinů dozvěděl?

Když jsem v roce 2012 zjistil, že ve Veletržním paláci, vedle kterého bydlíme, vznikla nová divadelní scéna, vydali jsme se tam s manželkou na představení. To byla Země beze slov s Ivanou Uhlířovou. Když jsme pak šli na další představení, zjistil jsem, že divadlo má problém s obsazením dobrovolnického místa pokladníka u prodeje vstupenek. Tehdy jsem nabídl Jindře Zemanové, jedné ze zakladatelek souboru, že bych se této činnosti ujal. Ona si mě nějak proklepla, tuším na internetu, a od příštího představení jsem již stál u pokladny. A to jsem pak vykonával po tři sezóny při téměř všech představeních mimo léta, kdy jsme se ženou odjížděli na naši venkovskou chalupu.

Kolik času nyní službě přibližně věnujete?

V posledním období, asi jeden a půl roku, jsem začal hodit do práce, dělám nočního recepčního v hotelu, takže do pokladny divadla chodím podle možností.

Řekněme, že příliš seniorů se u nás dobrovolnictví nevěnuje, většina nadšenců je ve studentském anebo středním věku. Co vás k tomu vede?

Je mi 75 let. To už je vlastně stáří a stáří vesměs není nic pěkného. Mimo jiné se zužuje okruh lidí, se kterými se stýkáte, řada z nich končí na pravdě boží. A tady v divadle mám možnost být v kontaktu s množstvím mladých lidí, kteří tvoří páteř Studia Hrdinů. Mezi dobrovolníky převažují mladé dívky, které by si mě za normálních okolností ani nevšimly, ale tady jsem mezi nimi nalezl několik, které mohu označit za své přítelkyně (pochopitelně v původním smyslu toho slova).

Měl jsem možnost se seznámit i s některými herci, například s Karlem Dobrým, Jiřím Štréblem, Lucií Trmíkovou nebo Gabrielou Míčovou, s režisérkami Kamilou Polívkovou a Katharinou Schmitt a pochopitelně i s uměleckým šéfem divadla Janem Horákem a jeho nejbližším spolupracovníkem Michalem Pěchoučkem. Obecně se dá říci, že divadlo provozují hlavně nadšenci, určitě bych tady mohl jmenovat Tomáše Kadlece, Natálku Oujezdskou, Madlenku Zelenkovou, Báru Hruškovou a další a hlavně množství dalších dobrovolníků.

Je tedy hlavní motivací možnost být v dobré partě?

Jsem založením optimista, mám rád lidi (i když to zní jako klišé, ale netýká se to úplně všech lidí) a dobrovolnická činnost mi dává příležitost, abych s nimi byl v častém kontaktu. Vlastně by se dalo (paradoxně) říci, že to dělám ze sobeckých důvodů. Moje žena, se kterou jsme už přes padesát let, mě sice obviňuje, že to dělám hlavně proto, že bych s ní doma nemohl vydržet, ale přitom moc dobře ví, že nebýt jí, nemohl bych dělat skoro nic z toho, co dělám.

Co by podle vás mohlo i vaše vrstevníky inspirovat k tomu, aby se zapojili?

Nemyslím si, že bych mohl dělat přímo „nábor dobrovolníků“, ale mohu lidem, kteří jsou v důchodu a kteří vlastně jenom „čekají, až kolem půjde jejich pohřeb“, poradit, aby se ve svém okolí rozhlédli, jestli tam není nějaká příležitost, přiložit pomocnou ruku k dílu. Děláte-li něco pro druhé, děláte to také, a to mi věřte, pro sebe.

Co byste řekl, že je na vaší službě nejvíce obohacující? Z čeho máte největší radost?

Vždycky, od prvního představení, co jsem viděl, jsem byl obdivovatelem Ivanky Uhlířové. Časem jsem měl příležitost se jí k tomu přiznat. A v letošním roce, kdy Ivanka začala chystat svůj autorský a režijní debut, představení Mimo zápis, obrátila se na mě, jestli bych v této inscenaci nevystoupil ve velmi malé roli, což jsem rád slíbil, a tak v té inscenaci opravdu vystupuji. Všimněte si, že neříkám „hraji“, já se tam totiž spíše jen vyskytuji, hrají tam Ivana Uhlířová a Michal Kern a mohu Vám představení jen doporučit. Jděte se na to podívat, je to herecký koncert.

Získal jste Křesadlo za dobrovolnictví. S jakou vaší službou ve Studiu Hrdinů je toto ocenění především spojené?

V divadle jsem opravdu jen ten pán u kasy, což ze mě zejména v době, kdy jsem tam byl téměř při každém představení, činilo (všimněte si té neskromnosti) jednu z tváří divadla, protože pro řadu návštěvníků jsem byl jeho prvním zástupcem, se kterým přišli do styku. Navíc my nemáme klasickou pokladnu s okénkem, ale jakousi velkou kostku, u které stojím „v celé své kráse“.

Ocenění Křesadlem si vážím, ale domnívám se, že by se našlo značné množství dobrovolníků, kteří by si ho zasloužili více než já. Řekl bych, že moje ješitnost mi nedovolila, abych ho nepřijal.

Zajímalo vás divadelní prostředí ještě před tím, než jste začal dobrovolničit?

Vždycky jsem měl velmi pěkný vztah k divadlu. Začalo to nejspíš už na základní škole v mé rodné Březnici, kde jsme nacvičili a sehráli velmi vlastenecké představení O matce vlasti. Pokud si dobře vzpomínám, tak matka vlast měla několik synů a jednu dceru, která upadla do zajetí zlého černokněžníka a bratři ji za přispění dobrých živlů a zvířátek osvobodili. Bratři tvořili rozmanitou skupinu, jeden byl zemědělec, jeden, tuším, horník (Horymír), jeden voják (Mečislav), jeden Slovák a já jsem hrál Přemysla, který zastupoval intelektuální část národa. Měl jsem paruku s dlouhými vlasy a za uchem velké husí brko, jako že na psaní. V každém případě to určitě můj vztah k divadlu založilo.

Později v dětství jsem měl možnost v Rožmitálu pod Třemšínem, kde byli moje babička s dědou správci místní sokolovny, přihlížet zkouškám místních ochotníků a vidět potom i hotové představení a pozor, tam se nehrály nějaké Vdavky Nanynky Kulichovy, ale například Shawova Svatá Jana nebo Noc na Karlštejně – zkrátka dost náročné divadlo. V průběhu docházky na základní školu jsem také platil za dost zdatného recitátora.

Po nástupu do svého prvního zaměstnání v plzeňské Škodovce (tehdy Závody V. I. Lenina), jsem se dal do party se stejně starými lidmi, kteří chtěli provozovat divadlo malých forem, takže vznikl soubor Souzdifor, který provozoval svá představení v tehdejších plzeňských závodních klubech. Časem se část toho souboru připojila k tehdy již renomovanému plzeňskému amatérskému souboru Medika, ve kterém jsem hrál v představeních Mastičkář, Přítel Shakespeare nebo v Langrově Dvaasedmdesátce, s níž se soubor zúčastnil Jiráskova Hronova. Nicméně poté, co jsem se roku 1966 oženil, ukončil jsem i svoji amatérskou hereckou činnost.

Po odchodu do důchodu se mi náhodně naskytla příležitost působit jako stánkový prodavač pekařských výrobků na Havelském tržišti. Kromě toho, že to vylepšilo naše důchodcovské příjmy, mě to také nesmírně bavilo. Byl to denní kontakt s lidmi, někdy dokonce se známými osobnostmi. Mezi mé zákazníky patřil mimo jiné i herec Jaromír Hanzlík. Tato epizoda trvala asi čtyři měsíce a upozornila mě na určitou schopnost, kterou při kontaktu s lidmi mám.