Krása pomoci

Publikováno 9. 2. 2018 | Tereza Cimburková

Nadace Taťány Kuchařové byla založena před deseti lety, v roce 2008. Za tu dobu rozdělila mezi neziskové organizace pomáhající seniorům na 30 milionů korun. V rámci projektu Doma bez obav pomohla tisícům seniorů, aby mohli žít důstojně doma. Pravidelně se účastní mezinárodních konferencí, svou práci prezentovali také na půdě OSN. U příležitosti desetiletého výročí jsme požádali o rozhovor zakladatelku nadace.

Krása pomoci

Krása pomoci letos oslaví deset let působení. Kdo nebo co bylo impulsem, že jste se rozhodla charitativně věnovat právě seniorům?

Úplně na začátku to bylo spontánní rozhodnutí, které bylo ovlivněné vztahem s mými prarodiči, praprarodiči i vlastní zkušeností z cest a misí Miss World, kdy jsem vypozorovala, že na tom zdaleka nejsou nejhůř děti, ale právě senioři, a pak jsem se částečně opřela o průzkum o tom, které téma je v ČR nejméně pokryté. Až teprve časem mi došlo, jak je toto téma aktuální a významné. V roce 2050 bude třetina lidí nad 65 let, to bude mít obrovský dopad pro celou společnost a je třeba jednat už teď.

Zároveň jsem přesvědčena o tom, že senioři jsou významnou a plnohodnotnou součástí naší společnosti a patří mezi ně řada pozitivních vzorů. Snažíme se proto s nadací bořit hloupé stereotypy o seniorech.

Přirozeně v sobě cítím odkaz mých předků, na rodině mi záleží a přála bych si, aby naši potomci nesli tyto hodnoty dál. Mimochodem, vždycky mě zajímala historie a rodokmeny... Často a ráda jsem trávila čas s babičkami, mamince jsem se narodila v jejích dvaceti, dospívala vedle mě a já vedle ní. U prarodičů a praprarodičů jsem trávila hodně času a moc ráda. Moji rodiče jsou skvělí, všichni čtyři, ale babička je pořád kápo rodiny a děda až druhý kápo. Do svých dvanácti, patnácti let jsem měla i praprarodiče, naše rodina má tuhý kořínek. Naše “bábrle” mi toho hodně daly. Pocházíme z venkova, kde člověk prožije dětství jako největší dobrodružství a bylo pro mě vždy důležité vědět, kam patřím, uvědomovat si svoje kořeny. Taky jsem si jako teenager vážila důvěry, kterou do mě moje rodina vkládala a přála si ji proměnit. Mám čtyři mladší sourozence, nechtěla jsem jako prvorozená zklamat, cítila jsem v sobě zodpovědnost. Předkové, kořeny, mezigenerační vazby, rodina, to je, i vzhledem k  tomu, z jakých poměrů pocházím, moje velké životní téma…

 

Jak se za deset let vyvinula Vaše Nadace a na co jste nejvíc hrdá? Co bylo nejnáročnější? 

Na začátku jsme jako nadace finančně podporovali projekty jiných organizací, které pomáhají seniorům. Převážně to jsou projekty domácí péče nebo dobrovolnictví. Postupně jsme si ale začali více všímat toho, co chybí a kde jsou mezery „na trhu“. Tak vznikl náš projekt Doma bez obav, který je unikátní. Pomáhá komplexně zajistit klienty doma, zajišťuje jim služby domácí péče, pomůcky, příspěvky. Vše s cílem, aby senioři mohli žít doma a důstojně. Zjistili jsme totiž, že největším problémem je pro staršího osamělého člověka vyznat se v systému sociálních služeb a umět o podporu požádat. Jsem pyšná na to, že stále podporujeme finančně projekty po celé ČR, ale že jsme dokázali najít i naši vlastní činnost. Zároveň se od pomoci řešit důsledky postupně dostáváme i k prevenci a k řešení příčin.

Také jsem samozřejmě hrdá na to, že naše práce našla docenění i na půdě OSN, kde jsme byli již několikrát. Nejnáročnější bylo na začátku pustit se do tématu, které nebylo pro dárce tak atraktivní. Postupně se to zlepšuje a já jsem ráda, že i my jsme k posunu ve vnímání seniorů přispěli a že se tomuto tématu teď věnuje víc organizací.  

 

Myslíte, že se změnili i senioři, mají jiné potřeby než před deseti lety?

Myslím si, že jsme ve starším věku čím dál aktivnější a že to bude nejvíc viditelné, až naše generace přijde do důchodu. Zároveň si nemyslím, že by se změnili jejich potřeby. Stále chtějí být doma, tam, kde to znají a cítí se bezpečně, a chtějí mít blízko svou rodinu. Tak bych to chtěla mít až zestárnu i já. To, co se mění, souvisí s technologiemi, se kterými se učí zacházet i starší generace, která na to není zvyklá. Jsou pak na internetu zranitelnější a jsou častěji oběťmi „šmejdů“. Také o tom se snažíme zvyšovat povědomí.

 

A mění se i jejich okolí - zájem(ci) o dobrovolnictví? Začínají se i u vás například do dobrovolnictví více zapojovat mladší senioři?

Dobrovolníci jsou u nás nejčastěji mladí lidé, studenti. Většinou ženy. Druhou skupinou jsou pak ženy na mateřské dovolené, které za našimi klienty chodí i s dětmi. Mají takovou náhradní babičku nebo dědečka. Několik dobrovolníků je starších, ale není to zatím trend, spíš výjimka.

 

Neřešíte jen aktuální situaci, ale máte snahu ji změnit. Jaké jsou Vaše plány, jak zlepšit život seniorů v naší zemi?

Primární je pro nás projekt Doma bez obav. Senioři nebo jejich blízcí nás většinou sami kontaktují. Dozvědí se o nás většinou z doporučení nebo díky médiím, přes web či sociální sítě a také díky našim “Kontaktním místům”, které jsou ve všech velkých nemocnicích v Praze. Tato spolupráce s  nemocnicemi se nám osvědčila, protože si přebíráme klienty, kteří odcházejí z nemocniční péče do domácí. Naše unikátní sociální služba “Doma bez obav” komplexně zajišťuje seniory v domácím prostředí a vyplňuje tak potřebnou díru v soc. službách na trhu a umožňuje seniorům žít důstojně tam, kde si přejí, tedy doma.

Neméně důležitý je pro nás projekt “Dobrovolnictví v domácnostech seniorů”. Naši dobrovolníci docházejí pravidelně k jinak k osamělým seniorům domů a tráví s nimi volný čas.

A protože působíme jako nadace celorepublikově, podporujeme i ostatní neziskovky, které seniorům pomáhají - podporujeme moderní sociální služby ostatních neziskovek, jako je osobní asistence a pečovatelská služba, terénní paliativní péče atd. Snažíme se také o prevenci, proto lobbujeme za změny legislativy v oblasti spolupráce zdravotních a sociálních služeb a také v oblasti flexibilního trhu práce tak, aby senioři měli více možností přivydělat si v důchodu. Vycházíme z toho, že populace stárne a je důležité o tom mluvit a změnu demografie se připravit.

 

Jaká je z Vašeho pohledu "Rodina 21. století" a jaké jsou její největší radosti a bolesti - souvisí právě s mezigeneračními vztahy? 

Ženy odkládají mateřství na později a čím dál tím častěji mluvíme o „sendvičové generaci.“ To vidím jako výzvu, kterou bychom měli řešit. Pomoci ženám, aby mohly pracovat, i když mají malé děti, a stejně tak pomoci domácím pečujícím, kteří se doma starají o stárnoucí rodiče. Jinak vidím rodinu 21. století velmi liberálně, důležité jsou vztahy mezi lidmi a čas, který spolu tráví. To je zásadní, nikoli to, kdo všechno je nebo není členem rodiny. Pro nás, kteří jsme se nenarodili s tabletem v ruce, bude také výzva, jak zařadit technologie do výchovy tak, aby nám pomáhaly a nenarušovaly vztahy. 

Děkujeme za rozhovor a přejeme, ať se Vám i nadále daří v pracovním i osobním životě.

 

Více info o nadaci: https://www.krasapomoci.cz/

Rozhovor vytvořen pro: http://www.rodina21.cz/

Foto: Lenka Kopalová