Jeden svět dobrovolníků

Publikováno 12. 3. 2017 | Andrea Skopkova

Bez pomoci desítek dobrovolníků a dobrovolnic by festival Jeden svět byl sotva tím, čím je.

Jeden svět dobrovolníků

Probíhající devatenáctý ročník Jednoho světa se opět věnuje otázkám a odpovědím, které na první pohled nemusejí být jasné a mnohdy vyžadují přijetí i jiných perspektiv než těch, které nám jsou vlastní. Letošní program krom jiného upozorňuje na situaci diváků se zvláštními potřebami. Do dobrovolnického zákulisí festivalu jsme nahlédli díky Ivaně Linhartové, koordinátorce dobrovolníků.
 

AŠ: S čím vším během festivalu dobrovolníci pomáhají? Jak to probíhá?

Ivana Linhartová (IL): U festivalu Jeden svět se jedná o specifickou dobrovolnickou práci. Je to jednorázová událost, takže nemůžeme se zájemci pracovat úplně kontinuálně, ale snažíme se je alespoň na začátku trochu proškolit, poznat je osobně. Poté, co se nám zájemci ozvou, připravíme školení, kterého se účastní ředitelka festivalu, dramaturgové i ostatní členové týmu, se kterými se dobrovolníci a dobrovolnice mohou během příprav i realizace setkat – aby ten proces nebyl úplně anonymní.
Způsoby zapojení našich dobrovolníků a dobrovolnic jsou velmi různorodé. Někteří pomáhají s běžnou organizací festivalu – vítání návštěvníků, činnost v diváckém centru, rozdávaní hlasovacích lístků pro vítěze divácké ceny nadačního fondu AVAST. V jednotlivých kinech máme vždy osobu, která deleguje konkrétní úkoly dobrovolníkům, tak jak je potřeba – někdy se stane, že se někde zapomene festivalový host, a musí pro něj někdo zaskočit, i to může být úkol dobrovolníků. Samozřejmostí je také doprovodný program. Dobrovolníci a dobrovolnice se mohou zapojit např. v dílnách, letos je to třeba taneční workshop. Dobrovolníci a dobrovolnice se mohou pomoci také na specifických směnách, kde již máme určité požadavky, zejména jazykovou vybavenost – tito dobrovolníci a dobrovolnice se věnují zahraničním hostům, pomáhají jim s orientací ve městě, doprovázejí je, zajišťují tlumočení. Dále jsme zapojili dobrovolníky i do činnosti PR, kde pomáhají zejména s doprovody hostů na rozhovory i s koordinací jednotlivých rozhovorů ve festivalovém centru.

AŠ: Letos se na vašich stránkách objevila výzva pro hendikepované dobrovolníky. To je poměrně nezvyklé, zejména v českém prostředí. Můžete o tom říci něco víc?

IL: Ano, je to unikátní projekt („Jeden svět pro všechny“), skrze který se snažíme zpřístupnit festivalový program skutečně všem divákům a divačkám. Diváci a divačky s různými druhy znevýhodnění budou mít letos poprvé příležitost navštívit vybrané projekce, debaty a ceremoniály festivalu – máme projekce, které jsou v programu označeny příslušnými symboly upozorňujícími na „diváckou bezbariérovost“ (bezbariérový vstup, filmy s audio popisem, kinosály vybavené indukční smyčkou, srozumitelnost divákům s mentálním postižením, program pro nevidomé a slabozraké). S tím souvisí také naše snaha o otevření dobrovolnických pozic zájemcům se speciálními potřebami, a proto jsme uveřejnili tuto výzvu a dali tak vědět těm, kteří by se zapojit chtěli, ale třeba měli obavy – přeci jen jedná se o největší lidsko-právní filmový festival na světě, davy lidí, nové prostředí, stres – že o ně máme zájem. Zatím se nám přihlásily dvě neslyšící dobrovolnice, jedna slyšící, ale znakující – ta nám přislíbila pomoc i na debatách, aby se mohli plně zapojit i neslyšící – a nově máme i dobrovolnici na vozíčku. Zatím jsme tedy v rámci Jednoho světa pro všechny navázali spolupráci „jen“ se čtyřmi dobrovolnicemi, ale nijak jsme na to netlačili, teprve se musíme spoustu věcí naučit. Tyto dobrovolnice budou právě na projekcích otevřených i divákům a divačkám se specifickými potřebami.
Vždy se snažíme přidělovat dobrovolníky na základě jejich zájmů, aby z programu také něco měli, a byla by škoda, kdyby tyto dobrovolnice byly např. na debatě, kde tlumočení chybí. Ještě bych chtěla říci, že co se týče bezbariérovosti projekcí, veškeré informace jsou dostupné na našem webu.
Celý tým festivalu prošel mini kurzem zaměřeným na práci s hendikepovanými a i pro nás to znamená učit se něčemu novému. Seznámili jsme se se základy asistence, víme aspoň trošku o tom, jaké krizové situace mohou nastat, učili jsme se základy znakového jazyka a pokoušíme se všem vycházet vstříc. Letos jsme poprvé spustili online formulář, kde zájemci o dobrovolnictví mohli vyznačit, mají-li zájem o dobrovolnictví v tandemu s hendikepovaným člověkem.

AŠ: Jak velký byl zájem?

IL: Skoro polovina přihlášených dobrovolníků a dobrovolnic by ráda pomohla v tandemu s dobrovolníkem či dobrovolnicí se specifickými potřebami. Krásné byly vzkazy v poznámkách, ze kterých bylo znát, že to dobrovolníci berou odpovědně. My jsme se i trochu báli, že to lidi automaticky zamítnou, že jim bude stačit, že se na ně tlačí horda lidí v kinosále – ale ukázalo se, že zájemci o dobrovolnictví na Jednom světě se nebojí a mají chuť pomoci i v rámci Jednoho světa pro všechny.
Na festival přijede nevidomý fotograf, Bruce Hall (viz snímek Foceno ve tmě), a naše dobrovolnice ho bude doprovázet z letiště i následným festivalovým programem. Dobrovolnici zajišťujeme i proškolení, aby vše proběhlo v pořádku. Samozřejmě si uvědomujeme, že to asi nebude vše naprosto ideální, protože s tím teprve začínáme a je to běh na dlouhou trať. S nadsázkou můžeme říct, že je trochu ostuda, že festival zabývající se lidskými právy dosud nic takového neměl. Pro nás je teď důležité, že aspoň pro začátek pomáháme se zveřejňováním informací o vybavenosti kinosálů ne všude jsou kina bezbariérová, jinde naopak mají indukční smyčku, která je využitelná pro diváky se speciálními potřebami, ale ne všude s ní pracují. V tomto ohledu se budeme snažit vedoucí kin pořádně proškolit. Také bych v této souvislosti ráda doporučila speciální projekci snímku Normální autistický film ve Francouzském institutu 
(14. březen 2017, 19:30), kde je pro diváky připraven doprovodný program „Nevidět a neslyšet film“, a kde si zájemci mohou vypůjčit klapky na oči, sluchátka na uši a zažít, co vlastně člověk se znevýhodněním v kině zažívá. 

AŠ: Máte už nějaké aktuální odezvy od hendikepovaných návštěvníků, pro které v minulosti bylo obtížnější se na festival dostat, vychutnat si divácký zážitek nebo se dobrat potřebných informací?

IL: Naše koordinátorka Mariana Chytilová hodně pracuje s komunitou neslyšících, je například vytvořená facebooková skupina, kde jsou informace dostupné ve znakovém jazyce. Zatím získáváme odezvu spíše touto cestou a skrze spolupracující organizace. Uvidíme, jestli to způsobí nějakou vlnu zájmu například mezi vozíčkáři, protože máme zprávy, že v minulých letech navštěvovali i kina „bariérová“ – a myslím si, že v tomhle směru by to mohla být situace daleko lepší. Spustili jsme registrační linku, kam nám mohou diváci se speciálními potřebami volat a my jim poskytneme potřebnou asistenci.

AŠ: Je to v kontextu českých kin novinka?

IL: Je pravda, že probíhají akce či projekce zaměřené na diváky se zvláštními potřebami, ale v tomto rozsahu je to opravdu výjimečné. My vlastně cílíme i na komunitu s mentálním postižením. Takoví diváci potřebují film ideálně v češtině, bez titulků, bez čehokoli rušivého – a tak letos máme projekce českých filmů i bez titulků, byť klasicky se české opatřují i anglickým titulky. Pro tuto cílovou skupinu je také stěžejní orientace v kině i v programu konkrétní kulturní akce. Těmto potřebám se letos snažíme vyjít alespoň částečně vstříc.

AŠ: Mají o tom diváci dostatečné povědomí?

IL: Určitě, oni si umí potřebné informace vyhledat. Já i celý tým se neustále dozvídáme nové věci, co všechno je možné. Bohužel povědomí širší veřejnosti o speciálních potřebách diváků a divaček se znevýhodněním je stále velmi malé. Doufám, že se o rozšíření těchto služeb zasadí alespoň veřejné instituce. Osvěta je zásadní problém, neboť ta v podstatě chybí. Provozovatelé kin jsou k nám velmi vstřícní a není to pro ně jednoduché, splnit naše požadavky a stanovené cíle, ale i tam se někdy ukazují rezervy.

AŠ: Když potkáváte dobrovolníky, je podle vás nějaký rozdíl mezi motivací těch s hendikepem a bez něj?

IL: Já si myslím, že ne. My se na motivaci ptáme, a i s ohledem na ní pak přizpůsobíme zařazení dobrovolníka. Minulý rok jsme měli 140 dobrovolníků a v celé té skupině jsou různé podskupiny s různými motivacemi – a mezi dobrovolníky s hendikepem to nebude jinak. Někdo vnímá dobrovolnictví na festivalu jako výzvu, někdo jiný se chce účastnit kulturní akce, hendikep na to nemá žádný vliv. Specifickou skupinou jsou dobrovolníci-studenti, kteří si cíleně vybírají dobrovolnou činnost ve vztahu ke svému studiu a budoucímu zaměstnání.

AŠ: Vy sama jste jako dobrovolník začínala, proč jste si Vy vybrala Jeden svět?

IL: To je strašně těžké formulovat… Já jsem nikdy nerozdělovala to, co dělám dobrovolně a co dělám za peníze. Už na střední škole jsme měli filmový klub, který organizovala jedna moje kamarádka, a tam jsem se setkala s Jedním světem na školách. Mě na něm fascinovalo jednak to, že zpřístupňuje dokumenty. Vidět v českém kině dobrý dokument je poměrně vzácné, s výjimkou festivalů. A také, že v sobě propojuje historii, geografii, lidská práva i společenské vědy a hledá odpovědi na aktuální problémy.  
 

AŠ: Dobrovolníci Jednoho světa se primárně věnují kulturnímu dobrovolnictví. Pořadatelem festivalu je Člověk v tísni, který propaguje dobrovolnictví humanitární. Máte zprávy o tom, že někoho kulturní dobrovolnictví během Jednoho světa inspirovalo k humanitárnímu počinu?  

IL: Máme. Chtěla bych také říct, že oslovujeme i dobrovolníky, kteří pomáhají přímo v Člověku v tísni. Většinu našich dobrovolníků a dobrovolnic tvoří studenti vysokých škol. Ti se na nás poté obracejí například s prosbou o doporučení pro účast na mezinárodních rozvojových a humanitárních projektech, ale samozřejmě také pro působení v místních neziskových organizacích.
Propojení je tedy dobré, ačkoli momentálně nemáme žádné evaluační podklady, které by to potvrdily.  Usuzuji tak hlavně ze zpětných reakcí našich dobrovolníků.

AŠ: Poslední otázka: Na co z letošní přehlídky byste diváky pozvala?

IL: Rozhodně musím doporučit Normální autistický film, který byl uveden již na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, takže, takže to není úplná novinka, ale je to opravdu krásný dokument.
Než se dostanu k filmům, tak bych určitě návštěvníky pozvala na náš doprovodný program. V Diváckém centru v Lucerně je připraven koutek s virtuální realitou. Zájemci mohou zhlédnout (prožít) dokument, který diváka přenese na porážku prasat, a ten zážitek je opravdu silný.
Zpátky k filmům. Máme v programu dokument Divošky měsíčního cyklu, a k tomu se váže i večerní cyklojízda od Novoměstské radnice do Bia Oko. Dále zvu na Tichý hněv Inuitů – to je hodně zajímavý dokument, který mimo jiné odhaluje také opomíjenou rovinu dobrovolnictví, či aktivismu v environmentálních organizacích a hnutích. A v neposlední řadě doporučuji dokument Zemřít pro design, který mapuje, jak je vyráběna technologie, kterou všichni používáme, a jaký je dopad má na životní prostředí.

Pro Dobrovolník.cz se ptala Andrea Škopková