Dobrovolníci v nemocnici

Publikováno 13. 4. 2018 | Tereza Cimburková

Jaké to je vést dobrovolníky v nemocnici a v čem jsou jejich aktivity specifické? Nejen to se dozvíte v rozhovoru s koordinátorkou dobrovolnictví v Oblastní nemocnici Kladno Bc. Barborou Barešovou.

Dobrovolníci v nemocnici

Dobrovolnictví se profesionálně věnujete od roku 2007, proč jste si v rámci sociální sféry vybrala právě tuto oblast? 

Koordinátorkou dobrovolníků jsem se stala před deseti lety, ale z druhé strany jsem si to zkusila už o několik let dříve. Ve čtvrtém ročníku gymnázia jsem chodila dvakrát týdně trávit odpoledne do ústavu sociální péče pro mentálně postižené na Kladně. Profesně jsem pomýšlela na studium práv, ale pak jsem se místo na právnické fakultě ocitla na Vyšší odborné škole sociálně právní. Sociální sféra mě pohltila natolik, že po absolvování VOŠ jsem navázala studiem rozšířeného oboru sociální práce na Katedře sociální práce na Filozofické fakultě UK. Pak už mě oslovila pracovní nabídka Dobrovolnického centra Kladno vést jako koordinátorka dobrovolnický program ve zdravotnických zařízeních. A proč mě zaujala právě práce s dobrovolníky? Je úžasné a velmi obdivuhodné, že i v uspěchané době se najdou jedinci, kteří nezištně a z vlastní vůle chtějí pomáhat jiným, potřebným.

Nyní jste na pozici koordinátorky v oblastní nemocnici. Na kterých odděleních dobrovolníci fungují?

Teoreticky vzato mohou dobrovolníci působit téměř na každém oddělení nemocnice, ale není tomu tak. Aby byl dobrovolnický program funkční a přínosný, musí vycházet především z potřeb jednotlivých oddělení. A ne na všech odděleních je prostor pro dobrovolníky. Na některých odděleních jsou pacienti natolik zaneprázdněni terapií nebo následnou rehabilitací, že jednoduše řečeno na dobrovolníky nezbývá čas.

Dobrovolníci jsou velmi vítáni zejména na dětských odděleních a taktéž na interním oddělení. Pro dětského pacienta nebo pacienta - seniora bývá pobyt v nemocnici značně psychicky náročný a dobrovolník je zde úžasným prvkem, který se snaží jim co nejvíce pobyt zpříjemnit.

Co je náplní jejich činnosti?

Náplň práce dobrovolníků může být velice různorodá. Dobrovolníci se mohou zapojovat pravidelně, ať již prostřednictvím individuálních návštěv přímo u lůžka pacientů, nebo v rámci tematicky zaměřených tvořivých dílen.

Průběh individuálních návštěv u lůžka je čistě v režii samotných aktérů tj. dobrovolníka a pacienta. Záleží především na tom, o jakou konkrétní aktivitu má pacient zájem. U seniorů bývá hlavní náplní setkání nejčastěji „pouhá“ společnost dobrovolníka a povídání si, protože individuálního lidského kontaktu mají tito pacienti často pomálu, zejména ti, kteří nemají rodinu. U dětí, které jsou upoutány na lůžku jde pak zejména o hru, přizpůsobenou možnostem, nebo předčítání.

V rámci tvořivých dílen dobrovolníci sami vymýšlejí, co se bude tvořit. Přicházejí pak na vybraná oddělení s nabídkou konkrétní činnosti, přinášejí s sebou samozřejmě i potřebný materiál. Pro pacienty jsou „průvodci“ touto činností, v případě potřeby samozřejmě i těmi, kdo s tvořením pomohou. 

Když nemají dobrovolníci dostatek času k tomu, aby do nemocnice docházeli pravidelně, jsou velmi vítání při jednorázových akcí, které jsou na půdě nemocnice pořádány. Jednorázové akce bývají dvojího charakteru, jednak tematicky zaměřené workshopy: například výroba a tvoření velikonočních dekorací nebo výroba adventních věnců, dále pak akce s určitým „kulturním“ programem. To jsou akce jako Vítání jara, Dětský den v nemocnici, Loučení s létem, Nemocnicí chodí Mikuláš, Ježíšek v nemocnici apod.

Nakolik žádaným „odvětvím“ dobrovolnictví je v nemocnici canisterapie? 

Velmi! Tato terapie pomocí psí lásky probíhá na většině oddělení (mj. i na koronární a metabolické JIP). Canisterapie je využívána jako stálá a systematická pomoc pacientům se speciálními potřebami. Nejčastěji jde o tzv. polohování se psy. Laicky řečeno, vychází z principu, že pokud se pacient sám nemůže pohybovat, musíme jím pohybovat my, abychom zabránili vzniku proleženin, uvolnili blokace, procvičili a protáhli svaly a umožnili další rozvoj pohybu. Pes je s pomocí personálu přikládán vedle pacienta tam, kde jsou normálně podpůrné polštáře. Nejdůležitějším důvodem, proč dojde k uvolnění svalstva je patrně teplo. Pes má teplotu vyšší než člověk, což je pro klienty, kterým se určitá část těla špatně prokrvuje velice přínosné.

Zejména u dětských pacientů a seniorů je pak canisterapie koncipována jako nevšední relaxace, uvolnění i příjemné rozptýlení.

Jakým způsobem dobrovolníky sháníte?

Mám pocit, že shánění dobrovolníků je čím dál tím těžší. Dříve tvořili převážnou část dobrovolnické základny studenti posledních ročníků středních škol nebo vysokoškolští studenti. Náborové akce tedy probíhaly zejména ve školách, formou prezentace programu nebo diskuze o dané problematice. Dnes vidím, že je situace jiná a zájemců o dobrovolnictví z řad studentů ubývá. Postupně tedy hledám cestu, kudy by se shánění dobrovolníků mělo ubírat. Součástí je samozřejmě distribuce informačních letáků, s pomocí tiskové mluvčí nemocnice se snažíme o dobrovolnickém programu informovat v rámci dostupných medií. Využíváme oficiální webové stránky nemocnice, oficiální profil nemocnice na facebooku a také Zpravodaj, který nemocnice vydává pravidelně 1x za 3 měsíce.

Jak spolupráce s dobrovolníky začíná?

Ve chvíli, kdy mě osloví zájemce o dobrovolnictví, je pozván na první schůzku, na tzv. motivační pohovor. Během tohoto setkání se snažím se zájemci probrat, co je vede k tomu stát se dobrovolníkem, jaké mají konkrétní představy o své činnosti. Já se jim naopak snažím ve stručnosti představit dobrovolnický program v nemocnici. Někteří zájemci si myslí, že už při prvním setkání půjdeme přímo na oddělení… Není tomu tak. Než dobrovolník může vstoupit na oddělení, musí být řádně informován a proškolen. Než je podepsána se zájemcem Smlouva o dobrovolné činnosti, je potřeba, aby mj. doložil Výpis z rejstříku trestů.

Následuje nejen úvodní zaškolení, ale i další péče o dobrovolníka?

Vstupní školení probíhají jednou za čtvrt roku, nicméně v případě potřeby se samozřejmě situace řeší operativně a možná jsou i individuální proškolení, tak aby dobrovolník mohl svou činnost zahájit co nejdříve. Otevřený prostor pro řešení zejména „pracovních“ témat má dobrovolník v rámci pravidelných intervizních setkání s koordinátorem, kdy jde zejména o oboustranné sdílení zkušeností, podpory a reflexe.

Bezpečný prostor pro řešení osobně-profesních témat za pomoci nezávislého kvalifikovaného odborníka tj. nezávislého supervizora, který není členem týmu, má dobrovolník v rámci supervizních setkání. Tato setkání jsou pro dobrovolníky povinná a probíhají v pravidelných intervalech. Intenzita supervizních setkání vychází přímo z potřeb dobrovolníků, probíhá však minimálně jednou za půl roku. Jedná se o systematickou pomoc v neohrožující atmosféře, která by měla vést k podpoře, nadhledu a podnětům k osobnostně-profesnímu rozvoji.

Existuje specifický typ dobrovolníka v nemocnici, nebo je to spíše různorodá záležitost?

V nemocnici by se dalo říci, že zde působí různorodé typy lidí. V současné době převyšuje počet dobrovolníků v produktivním věku a také mladších seniorů nad dobrovolníky z řad studentů. Ve většině případů lze však říci, že tito „vyzrálejší“ dobrovolníci jsou dlouhodobější posilou týmu oproti dobrovolníkům mladšího věku. Taktéž lze říci, že je převyšující počet dobrovolnic = žen oproti dobrovolníkům = mužům.

Pracovala jste i jako koordinátorka „zvenku“…

Když jsem vedla dobrovolnický program v Geriatrickém a rehabilitačním centru (GARC) jako koordinátorka Dobrovolnického centra, šlo o tzv. externí model. To jsme kompletní program organizovali z centra a GARC byl tzv. přijímající organizací pro dobrovolníky. V tu chvíli jsem byla zcela odkázána na personál, na jejich doporučení: pro kterého pacienta by byly dobrovolnické aktivity vhodné a pro kterého nikoliv. Postupem času se však ukázalo, že toto není zcela funkční model a že k tomu, aby mohl program fungovat 100% a byl efektivní a přínosný, je potřeba, aby se stal koordinátor dobrovolnického programu přímo součástí týmu (dosud přijímací) organizace. A tak jsem se stala zaměstnancem GARCu a dobrovolnický program začala koordinovat přímo uvnitř organizace. Měla jsem blíže nejen k personálu, ale hlavně ke klientům a mohla jsem tak efektivněji vyhodnocovat jejich potřeby a konkrétní přání, co by od dobrovolnických aktivit očekávali. Proto jsem ráda, že nyní pracuji také přímo v organizaci.

V čem je dobrovolnická činnost v nemocnici specifická, na co se mají zájemci připravit?

Oproti zařízením, kde jsou stejné typy klientů (nízkoprahové kluby, domovy seniorů) je největší specifikum v tom, že zde je široká škála klientů: od dětského pacienta až po seniory. Ale také proto, že zde pacienti neleží dlouhodobě, a tak se jen v ojedinělých případech stává, že by dobrovolník přišel do kontaktu se stejným klientem. Zejména v tomto je práce dobrovolníka na půdě nemocnice specifická, de facto každá jeho návštěva je jedinečná. Téměř pokaždé musí překonávat prvotní bariery seznamování a nacházení společné řeči. A proč i přes tato drobná úskalí dobrovolníky jejich činnost naplňuje? Je to především dobrý pocit ze smysluplně stráveného času, který dobrovolníci věnují našim pacientům.

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu skvělých dobrovolníků.