Are you alright, guys? Zpráva o přežití českých dobrovolníků v Lakeside

Publikováno 29. 7. 2017 | Tereza Pavelcova
Do outdoorového centra YMCA Lakeside na břehu největšího britského jezera Windermere v národním parku Lake District nás se snoubencem Tomášem přivedla touha vyrazit po úspěšných státnicích z pražských knihoven a kanceláří za hranice, důkladně prozkoumat anglickou přírodu, zlepšit praktickou znalost jazyka i fyzickou kondici a také motivace podílet se na běhu centra, které zajišťuje dětem různého věku smysluplné sportovní aktivity.
Are you alright, guys? Zpráva o přežití českých dobrovolníků v Lakeside
 
Systém symbolického výdělku 45 liber/5 dní v týdnu po 7 hodinách (ovšem spolu s ubytováním a jídlem zdarma) nám skutečně umožnil poznat tuto nádhernou zemi na několik různých způsobů. Mezi všemi dosavadními zážitky září momenty s místními zaměstnanci, kteří nás mile přijali mezi sebe, neustále se o nás zajímají, trpělivě nám věci vysvětlují, občas někam popovezou a svojí extrémní slušností často uvádějí do rozpaků :-) Jak to ale bylo na začátku, kdy jsme prošli hlubokou příjezdní deziluzí??
 
                 Jezero Windermere
 
Po odpočinku z 26 hodinové cesty (ano, zavinili jsme si to sami snahou ušetřit, zase jsme ale mohli vystřídat 8 dopravních prostředků!) nás v ranním Lakeside přivítá déšť a plná anglická snídaně složená z fazolí, vařených rajčat, volských ok, slaniny, klobás a toastů. Je neděle – náš poslední volný den před nástupem do práce, od které zatím nevíme, co čekat. Je tu úžasný klid, turnus asi právě skončil a všechny děti už odjely domů. 
 
                        Odkud vyskočí kentaur?


Brzy potkáváme třetí českou dobrovolnici Katku, která přijela už o tři dny dříve. Pak poznáváme mladou partu outdoorových instruktorů, která se věnuje vedení dětí při vodních sportech a dalších aktivitách. Jejich práce je mýma očima mimořádně náročná a zodpovědná, avšak berou (ti na pozici „dobrovolníků“) stejný plat jako my za banální podpůrné služby v centru…
 
Skoro všichni jsou k našemu překvapení Angličané (až na Adocha z Irska a Mitche z Nového Zélandu) a mimo toho, že dokončují či právě dokončili univerzitu, prý moc nevědí, co dál – tak si berou prázdniny na rozmyšlenou. Někteří jsou tu ale i několik měsíců. Také potkáváme hlídače Kevina, který pochází ze Skotska a je proslulou, ale i rozporuplnou, místní osobnostní. Všichni instruktoři jsou sympatičtí, ochotní, také hodně vysportovaní, pozitivní a obecně ze všeho téměř vždy nadšení (čímž se mnohdy liší od nás, zakaboněných Čechů…).

 

  Instruktoři Andy, George a Nathan na úpatí Scafell Pike, viz dále...
 
Ve volném dni objevujeme okolí jezera i nedaleké kopce okolo 200–300 výškových metrů. Nahoře se nám otvírají pastviny s ovcemi a tolik typickými nízkými zídkami a ploty, které dělí veřejnou půdu od soukromé a určují turistovi právo k průchodu či naopak. Procházíme lesem kapradin, které jsou nám v některých místech až po bradu!
 
Všude okolo roste zajímavá vegetace, nepřestávám obdivovat tu rozmanitost různých mechů, vřesů, na hladině jezera překvapivě lekníny, všude okolo sytě růžové náprstníky. Lze postrádat pouze rozcestníky, informační tabule nebo značky. Chodíme po paměti (posléze s mapou, ale s tím musíme počkat až do návštěvy nejbližší civilizace).
 
Pobyt zde beru i jako výzvu ke zlepšení kondice, a to jak tělesné, tak duševní. Večer tedy objevuji běžecké trasy v okolí Lakeside. Přijíždím ustaraná. Všechny těžké myšlenky nechávám na cestě za sebou, hořkost pouštím po větru. Jsem svobodná, daleko od problémů, pro které zatím nenacházím řešení. Máme prázdniny. A spoustu času.
 
 
První pracovní den se až nekonečně táhne, připadáme si poněkud nevyužití a zbyteční, dokonce uvažuji, že bych službu pokojské měla hotovou za dvě hodiny namísto sedmi, kdybych pořád nemusela čekat, jaké pokyny dostanu :-) Jsme všichni tři Češi v jedné skupině (housekeeping), což z přirozenosti naší povahy zvyšuje frustraci – můžeme si postěžovat. Navíc děláme příliš mnoho breaks, protože zrovna jednoduše není co dělat – nicméně pracovní doba se musí striktně dodržet a odcházíme na minutu přesně.
 
Večer sedíme s instruktory venku před naší letní ubikací (dvoupatrová dřevěná krabice, avšak pohodlná a naprosto dostačující, s téměř papírovými stěnami, kobercem v koupelně a dalšími anglickými libůstkami). Rozděláváme oheň a seznamujeme se s místní pivní kulturou. 
 
 
Práce nám v dalších dnech utíká čím dál rychleji, už známe rozdíl mezi servisním drobným úklidem chatek a celkovým „kydáním“ na konci pobytu. Také jsem se konečně vykoupala v jezeře. Je ledové, ale výsledek je moc příjemný. Chci co nejdříve vyzkoušet kajak a další lodě. 
 
Čtvrtého dne se stane neočekávané: Tom byl převelen k údržbě. A já den poté do kuchyně! Katka zůstává v houseekingu. Vítáme tu možnost, že jsme teď všichni tři nuceni intenzivně mluvit se svými spolupracovníky. 
 
 
Druhý víkend v Lakeside vyrážíme lodí přes jezero Windermere do města Ambleside a lezeme na nedaleký kopec. Slunce konečně svítí, až se všichni tři spálíme na nosech. Také ten den ochutnáváme tradiční místní sladkůstku – Kendal Cake, což je cukrová tabulka (někdy s čokoládovou polevou) ovoněná mátou. Já jsem z něj nadšená, ale místní ho spíš nemusí. 
 
               Hadriánův val prý nakonec vynecháme...

 
 
Po první směně v kuchyni jsem spokojená, a i když práce je tu trochu víc než s uklízením, lépe si u ní popovídám s kuchaři a servírkami a také je to mnohem čistší prostředí. Mám jinou pracovní dobu než Tom, což nám oběma pravděpodobně prospěje… Po pár dnech získávám rutinní návyky, už vím, jaké nádobí kam patří a přestávám na něj poukazovat pouze hotentotským this a that, v jakém poměru se ředí džus, co je součástí packed lunch na dětské aktivity, i jak co nejvíc zefektivnit kuchyňskou dopravu do myčky ve „špičce“ – během obědů a večeří, kdy děti ve frontách po jídle jen nešťastně koukají a nevědí, kam mají jaké nádobí odkládat. Do toho se soustředit na úsměv a individuální pozdravy plus eventuální konverzace dá zabrat. Z práce se však vracím „naspeedovaná“ a šťastná.
 
Na práci v kuchyni se mi líbí hlavně možnost vhledu do zákulisí místní gastronomie a opět se tuto zkušenost snažím brát jako jednu z životních výzev. Například jsem se jala odpřisáhnout, že už se nikdy v životě nedotknu hranolků, ani ničeho jiného, co kdy prošlo friťákem. Také si zřejmě po tomto létě budu více vážit práce lidí v pohostinství. 
 
Stručně: zelenina i ovoce se zde považují za vzácný doplněk jídelníčku, kterým rozhodně není radno plýtvat přílišnou konzumací :D I navzdory zálibě Britů ve smaženém jídle, pudincích nalitých přes veškeré koláče a piškoty (a to je vážně mňamka, ovšem také velká kalorická bomba), flapjackích a biskvitech se zde dají najít zdravé potraviny, s trochou dobré vůle například jacket potato, která nikdy nezklame a můžete ji jíst prakticky s čímkoliv (tuňákem, sýrem, salátem, rajčatovým protlakem, fazolemi – jak kdo chce).
 
 
Naopak se mi nelíbí naprosto tristní přístup místního centra YMCA k životnímu prostředí. Nádoby na tříděný odpad jsem zatím nikde neviděla – a trojice kontejnerů s ironickým nápisem Max Recycle jsou smutným dokladem toho, že si zde s šetrností opravdu nikdo starosti nedělá. Místy si i díky práci v kuchyni připadám jako v Americe. 
 
Jak může organizace vyrůstající a čerpající z křesťanských kořenů zaujímat tak cynický, nepokrytě anti-environmentální postoj k produkci a likvidaci odpadu, jakož i k zacházení s jídlem, které se nezkonzumovalo a přestože mu nic není, letí do koše (namísto toho, aby ho alespoň sežrala zvířata), ptám se každý den zoufale? Na zvědavé dotazy přicházejí jen strohé reakce, že třídění se „nevyplatí“...
 
 
Třetí víkend absolvujeme úžasný výstup na Scafell Pike (978 m n. m.), nejvyšší horu Anglie. Průvodce nám dělají instruktoři Nathan, Andy a George. Přestože má hora necelou tisícovku metrů, cítíme ji v nohách, jako by měla téměř dvojnásobek a to kvůli tomu, že jsme na ni vyráželi ze zhruba 100 metrů. Výhledy jsou nezapomenutelné…