Zdravotnice - Příběh dobrovolnice Michaely Slovákové

Příběh téhle holky není zrovna scénářem pro hollywoodský film, není ani námětem pro knihu, seriál a snad ani novinový článek. Je obyčejný, prostě holka, která není ani extra zajímavá a ani extra nezajímavá. V podstatě se většina jejích vlastností dá označit za negativní. Je ukecaná, do všeho se plete, upřímně řečeno je dost namyšlená, chce mít vše pod kontrolou a musí být úplně všude. Když se tyhle vlastnosti spojily s faktem, že má nutkavou potřebu pomáhat všem okolo (a celá její rodina je na tom podobně), tak dostaneme obrázek dobrovolnice, o níž je tento příběh. Maminka je zdravotní sestra, otec vychovatel ve věznici, sestra studentkou sociální práce, jedna babička byla kurátorkou mladistvých a druhá správkyní domu Českého Červeného kříže, děda byl samotným ředitelem vazební věznice a druhý učitelem první pomoci. Jelikož se ona sama považuje za extrovertní a výraznou osobu, dalo by se čekat, že bude černou ovcí rodiny a stane se třeba obuvnicí nebo řeznickým učněm. Nikoliv. I ona pracuje pro Červený kříž jako dobrovolnice, kráčí prostě v rodinných šlépějích.

Pokud jde o to, kdo, co a jak ji nejvíce ovlivňuje, jsou to lidi. Vždy to tak bylo. Každý jednotlivý příběh v ní probudí něco, co je třeba dál realizovat, odmala slyšela místo pohádek příběhy o tom, jak maminka, děda nebo babička někomu pomohli, a tak prostě chtěla taky. Kromě těch ušlechtilých koníčků má také ještě jeden už ne tak ušlechtilý – filmy. Být hrdinkou a někomu pomoci, stejně jako maminka, Spider-man nebo Forrest Gump by přece bylo nejlepší! A tak vlastně proč ne, začala se věnovat první pomoci, jezdit po soutěžích, učit mladší, dělat zdravotnické dozory a postupně se dostala až k situacím jako jsou povodně, hromadná neštěstí a autonehody. Každá situace ji zasáhne, je přehnaně empatická, což má sice své výhody, ale hlavně to dokáže pěkně zkomplikovat situaci.

Jedna ze situací, kterou má v sobě dodnes schovanou, byla srážka vlaku s mostem ve Studénce 8. srpna 2008. Míša tam neměla žádnou významnou roli, dokonce ani nebyla v místě nehody. Po cestě do práce jí zavolala velitelka, že se stala velká nehoda a že je třeba pomoct a protože ona je ta „přes povídání“, tak má speciální úkol. Jela do Fakultní nemocnice, kde pod vedením dalších lidí spolu s kolegyní shromažďovala příbuzné, mluvila s nimi, pomáhala hledat zraněné přátele, děti a rodiče, zjišťovala, kdo je ve které nemocnici, navigovala lidi na správná místa nebo s nimi jen seděla a čekala na zprávy a informace o jejich blízkých. Lidí ubývalo, konce byly šťastné i nešťastné, ale ona tam byla hlavně pro ty ještě nedokončené.

Na JIP ležela šedesátiletá paní, po které se nikdo neptal, a v čekací místnosti byli přátelé a rodiče nezvěstné dvacetileté studentky, která mířila na festival. Jako ve filmu to byla samozřejmě jedna a ta samá osoba, která měla obličej zraněný tak, že ji nebylo poznat. Byl to nápad jednoho z hasičů, že se za ní zajdeme podívat, protože „náhoda je blbec“. Naše dobrovolnice doprovázela přátele a rodiče k identifikaci. Po zhruba sedmi hodinách čekání ji konečně našli, podle jizvy na noze to byla ona.

Když Míša odcházela z nemocnice, nesla si s sebou tolik pocitů najednou jako nikdy v životě. Strach, úzkost, úlevu, štěstí, neštěstí, bolest i radost. Měla pocit, že to zvládla a byla sama na sebe pyšná. Byl to přesně jeden z těch šťastných konců.

Ta dívka v nemocnici za dva dny zemřela. A naše dobrovolnice s tím bojuje doteď a bojovat bude, protože se chce dočkat i těch opravdu šťastných konců. Nedá se říct, jestli ji to ovlivnilo pozitivně nebo negativně, ale každopádně ji to neodradilo, a to ani od sepsání tohoto příběhu.

******************************************************

Příběh je převzat ze sborníku Dobrovolníci mění svět - sborník příkladů dobré praxe, vydal Národní institut dětí a mládeže MŠMT 2011

Pokud vás zajímají další příběhy dobrovolníků, nabízíme celý sborník ke stažení zde.