Ve Valči jsem poznala, co všechno zvládnu - Workcamp očima campleadera II

Když jsme my čtyři treperendy ve složení Terka z České republiky, Elena a Alba ze Španělska a Sylwia z Polska vyrazily směr dobrodružství z nádraží Veleslavín do malého městečka Valeč u Karlových Varů, ještě jsme nevěděly, co všechno nás čeká. Už při cestě vlakem, autobusem, vlakem a autem jsme stihly probrat všechno možné i nemožné, včetně důležitých otázek života jako například záležitosti kluků, životní očekávání, stravovací návyky, zvyky, a to, jak rychle umíme přebíhat nádraží s krosnou na zádech. Na farmě nás přivítala Markéta s hrncem plným vegetariánského guláše. Jen jsme ho zhltly (a u toho se náležitě náš dívčí tým stmelil), vydaly jsme se za kopec na festival, který zahrnoval crazy forest, všude visící houpací sítě, prapodivnou hudbu a i s naším utrmáceným zjevem jsme vyloženě vyčuhovaly. Nakonec jsme skončily v debatě ohledně dobrovolnictví a našeho postoje k workcampu ve Valči u ohně. Byla to ohnivá debata, ale odcházela jsem spát s pocitem, že mě čeká několik naprosto úžasných dní.

Každý den byl stejný i jiný. Po dohodě s Vojtou – místním farmářem – jsme se rozhodly přiučit se i něčemu z jeho řemesla. Tudíž jsme se kromě práce pro neziskovou organizaci AREA VIVA, která spočívala v chystání prostorů pro dobrovolníka Bastiena z Francie, věnovaly i farmaření. Zkusily jsme dojení a nahánění oveček, tvorbu jogurtu, sýrů, brynzy, práci v sadu a se včelami. Dále jsme vyklízely jurtu, kde jsme spaly, nainstalovaly na střechu solární systém z černé hadice a mohly jsme umývat nádobí „námi“ zahřátou vodou. Když jsme chystaly typické španělské jídlo, naše kamna se rozhodla nás přestat poslouchat. Druhý den je Sylwia vylepšila a po jejím zásahu vypadaly jako nová, což je dobře, protože uzený sýr z komína je naprosto fantastický. Místo separačního záchodu na nevhodném místě jsme vybudovaly místnost s velkými poličkami na oblečení a deky. Vyklidily jsme a vyčistily koupelnu, a připravily jsme pro kuchyň nový kabát: nové poličky, čistá lednice a sporák, nová skříňka. Venkovní kuchyně na farmě jsme se nemohly nabažit. Jídlo bylo úžasné a naše společné hodování uprostřed ničeho mi bude opravdu chybět. Také v improvizaci a vaření jednoduchého a rychlého jídla jsme se nepochybně zlepšily.

Náš volný čas jsme trávily různě. Vzpomínám si na koupání v hasičské nádrži, na večerní kino, sbírání malin, hraní karet a Dixitu, vaření, čtení, povídání, večery u ohně s jablkem či špekáčky, výlet do Karlových Varů, ksichty nad chutí léčivých pramenů. Vzpomínám si, jak byla voda pro Elenu s Albou studená a pro mě ideálně vlažná, na to, když jsme šly na nákup do vesnice a já mluvila na čechy anglicky. Na chvíle vzpomínání na to či ono anglické slůvko. Na to, že Alba má ráda citrónové lázeňské oplatky. Na Elenu a její nákup karlovarského porcelánu. Na Sylwii, její koňskou muchu a na to jak je všechno fantastic!

Pro mě byl čas strávený na workcampu neuvěřitelnou zkušeností. „Dobrovolničím“ už nějaký ten pátek mezi skauty a vím, že motivace různých lidí jsou často různé. Být dobrovolníkem je krásná věc, ale dle mého jsou lidé vždy někde v nitru a hluboko vždy sobci a co dělají, je prostě musí bavit. A já jsem taky jen člověk, možná právě proto já mohu být dobrovolníkem. Vím, kde mám své hranice a co už nejde. Chci potkávat nové, učit se, sunout se vpřed, dostat se na zajímavá místa a do nestandartních situací, zlepšit si cizí jazyk, být více venku, zkusit, co mě vlastně baví a umět něco víc. Chci se smát, tvořit a netrápit se pro hlouposti. To, že zároveň pomohu, je pro mě krásný bonus, ale ne smysl, proč dělám, co dělám. Často se mezi odpověďmi proč být dobrovolníkem objevuje i možnost si odpočinout, změna, obohacení životopisu, možnost jak najít protějšek (to se na našem čistě dívčím workcampu nikomu nepovedlo...). Možnost, jak cestovat nepříliš draze a kdoví co ještě.

I když jsem na farmě ve Valči byla občas mrzutá, zklamaná či nespokojená z konfrontace s jinými životními styly, byla jsem tam šťastná. Snad je to pravda, že při práci s lidmi je potřeba tolerance, pochopení a pokora.

Tímto děkuji holkám – Sylwii, Albě a Eleně, že do toho se mnou šly a dokázaly jsme si to společně udělat takové, jaké jsme to chtěly. Dále Markétě, která se o nás starala na farmě a byla vždy po ruce, když bylo třeba. Vojtovi, který mi ukázal, jak se dá žít i jinak a ostatním, kteří nám otevřeli svoji mysl a prostě jen byli s námi. A úplně nakonec TAMJDEMU, který mi ukázal, co všechno vlastně mohu. :)

Za Tamjdem,

Tereza Poštolka Ochotná