Sadařka - příběh dobrovolnice Veroniky Fišerové

Nikdy mě nenapadlo, že dobrovolnictví je něco zvláštního – brala jsem to jako součást trávení volného času. Kamarádi mě většinou přitáhli k nějaké zajímavé organizaci nebo projektu. Od patnácti jsem vedla družinu dětského oddílu, pak jsem přešla pomáhat v ochraně přírody do olomouckého Hnutí Duha. Dá se říct, že tam jsem jako dobrovolnice „vyrostla“, navíc jsem se v Olomouci dostala i k zajímavé novinářské práci – byla jsem šéfredaktorkou měsíčníku Biozpravodaj.  Od střední školy jsem ale hledala něco dlouhodobějšího, chtěla jsem mít pocit zodpovědnosti za pořádný kus zajímavé práce, který se nedal najít na brigádách ani ve škole. To mělo ale teprve přijít.

V osmnácti jsem se vydala na letní tábor Hnutí Brontosaurus na Jesenicko – to byl objev nového světa. Zadarmo jsme se šest hodin denně dřeli na louce, hráli sebepoznávací hry a diskutovali o životě, ekologii, společnosti. Organizátoři této úžasné akce byli pro mne nedostižnými vzory – byla jsem přesvědčena, že se museli svému umění léta učit. Proto mne opravdu pořádně překvapilo, když pár týdnů po táboře od nich přišla nabídka ke spoluorganizování akcí – že prý to nic není.

Hned po maturitě jsem tak začala na Jesenicku pořádat první brontosauři víkendovky a tábory pro stejně staré lidi. Celé se to odehrávalo pod programem Cesta ke kořenům, jehož cíl byl péčí o krajinu a památky posílit vztah obyvatel k jejich kraji, aby odtud neutíkali pryč. Jde totiž většinou o obyvatele, kteří tu zatím ani po desítkách let nejsou úplně doma. Jejich kořeny jsou někde jinde, sem přišli po druhé světové válce místo vysídlených sudetských Němců.   A co jsme tedy všechno dělali? Kosili jsme orchidejové louky v Chráněné krajinné oblasti Jeseníky. Opravovali jsme unikátní lázeňské prameny ztracené v lesích, budovali jsme přírodní naučnou stezku o vodoléčbě. Mapovali jsme kapličky rozbořené v křoví a některé z nich se podařilo obnovit tak, že se o ně nyní chodí starat místní lidé. Na každé akci jsem se naučila spoustu nových věcí – uvařit jídlo pro dvacet lidí, zacházet s kosou, sázet stromy, vést exkurzi či debatu. Nejvíc mě ovšem Brontosaurus naučil životnímu umění improvizace – poradit si s úsměvem v každé sebezamotanější situaci.

Dnes se v rámci Cesty ke kořenům hlavně starám s kamarády o starý sad v zaniklé jesenické osadě. Je tu zvláštní silná atmosféra, prostoupená duchem odsunutých německých hospodářů. Staré odrůdy ovoce se už málokdy vidí a přitom jsou zásobárnou chutí, vůní, tvarů, genů ke šlechtění. Byla by škoda, kdyby tuhle krajinu pohltil smrkový les – asi podobně, jako kdyby zchátral barokní kostel. Vysadili jsme tu desítky mladých stromků, každoročně se o ně staráme, kosíme, prořezáváme staré stromy a sklízíme úrodu na mošt. Vybudovali jsme zázemí pro pracovně-zážitkové akce, kde si může každý vyzkoušet netradiční věci – řemesla, divadlo, hudební programy, simulační hry. Jednou tu může vzniknout terénní ekocentrum zaměřené na sudetskou krajinu a ovocnářství.

Můj zájem o přírodu, krajinu a památky v ní mě přivedl až k environmentálním studiím a k práci v Ekologickém institutu Veronica v Brně, kde nyní pracuji jako ekoporadkyně, věnuji se projektu Přírodní zahrady bez hranic a také ekologickému zemědělství a bio/místním potravinám.

Přesto hraje dobrovolnictví v mém životě stále podstatnou úlohu, je to pro mě asi závislost – život bez organizátorských výzev a překážek by byl trochu nudný. Dobrovolnictví je pro mě také velkou životní školou. Poznáním, že když chci vidět změnu ve světě kolem sebe, musím ji sama tvořit – tak do toho! Největším bohatstvím jsou pro mě ovšem lidé, které jsem díky svým akcím poznala a kteří mi zůstanou na celý život. Díky jim všem.

******************************************************

Příběh je převzat ze sborníku Dobrovolníci mění svět - sborník příkladů dobré praxe, vydal Národní institut dětí a mládeže MŠMT 2011

Pokud vás zajímají další příběhy dobrovolníků, nabízíme celý sborník ke stažení zde.