Příběh dobrovolnice EVS v Itálii
Zdravím Vás z italské Verony! Kde jsem začala v únoru svou EVS (končí v prosinci). Zprvu se mi to zdálo jako dlouhá doba a nechtělo se mi opouštět Prahu, ale teď jsem tu šťastná a jsem upřímně ráda za deset měsíců. Tak mám dostatek času na naučení se jazyka, poznání kultury a získání praxe pro moji budoucí práci.
Do teď byly dny trochu přeplněné, protože jsem v novém městě, učím se nový jazyk, s mojí spolubydlící se 
staráme o náš byt, zaběháváme se v práci a do toho máme každý den nějakou společenskou akci. V Itálii se to vždycky tak nějak protáhne z oběda do večeře, z večeře do aperitivu, z aperitivu k někomu domů, z domu někam na koncert… O víkendu jezdíme na výlety po okolních městech a po horách, k jezeru… Ale co je nejčastější, že mi přijde sms: „Dnes večer se stavím u vás na večeři, všechno přinesu a uvařím, nestarej se.“ Cestou potká kamarády, které vezme s sebou. Všichni jsou opravdu velmi milí a pohostinní! A to jsem na severu, na jihu je to ještě znásobeno! Ano, kulturní šok proběhl, ale řekněme v té lepší formě.
Moje práce spočívá v údržbě parku, vedení projektů pro dětmi, průvodcování, studiu historie, botaniky a italštiny. Ale konečné zaměření je více méně na mě. Také kdykoli předložím nějaký nápad, moje organizace mi ho pomůže uskutečnit.
Velký důraz je kladen na to, že jsme tu pro jejich inspiraci, pro učení se neformální cestou, pro osobní růst a navazování kontaktů v cizí zemi. Rozhodně to není zaměstnání! A předodjezdové, popříjezdové a tréninky, které mě teprve čekají, jsou zajímavé a velmi multikulturní! Také mi poskytují možnost kontaktů v okolních městech Italie, což se pro cestování hodí.
Vlastně pořád nemůžu uvěřit, jaké mám štěstí a že něco takového vůbec existuje. Na začátku to sice dalo práci
napsat tolik motivačních dopisů, číst dokolečka dokola popisy organizací, odmítavé emaily, najít vysílací organizaci včas před uzávěrkou a přerušit studium, ale nakonec se to přeci jenom zvládlo.
Přeji hodně úspěchů!
Lucie
