Pomáhá druhým, i když by druzí mohli pomáhat jí!
Paní Zdenka je přátelská a usměvavá 50 letá dáma, které se radikálně změnil život přestěhováním z domova pro osoby se zdravotním postižením do samostatného bydlení. Otevřely se jí nové možnosti a ona se rozhodla, že si splní své přání a bude pomáhat jako dobrovolnice u „babiček“.
Zdenku znám od doby, kdy se přestěhovala z domova pro osoby se zdravotním postižením (dále jen DOZP) do samostatného bydlení, tedy od r. 2012. Většinu svého života Zdenka strávila v DOZP, které se nachází v lesích na okraji malé obce, daleko od většího města, se špatnou dopravní obsluhou. Nyní bydlí samostatně s podporou sociální služby v okresním městě se spolubydlící – kamarádkou. Do budoucna ale plánuje společné bydlení se svým přítelem a svatbu.
Před více než rokem se na mě obrátila pracovnice sociální služby, kterou Zdenka využívá, s tím, že by se Zdenka sama ráda stala dobrovolnicí a pomáhala „babičkám“. Bylo to poprvé, kdy se na mě někdo obrátil s tím, že sám člověk s určitým postižením, který je naší cílovou skupinou v jednom dobrovolnickém programu, nehledá dobrovolníka, ale sám jím chce být.
Co by pro Zdenku mohlo být tím nejvhodnějším?
Přemýšlela jsem o tom. Zdenku jsem znala a věděla jsem, že ona se na dobrovolničení u seniorů hodí. Na druhou stranu u mě panovaly obavy z reakce seniorů: „Přijmou ji? Ne každý senior je milý a chápající.“ Také mi nepřišlo dobré, aby Zdenka hned chodila individuálně za jedním člověkem. Nějaký měsíc před tím, než se na mě sociální pracovnice obrátila, začalo hezky fungovat dobrovolnictví v pečovatelském domě. Pravidelně každý týden sem dochází 2 – 3 dobrovolníci a ve skupince 5 – 8 seniorů hrají společenské hry, povídají si, popíjí čaj a kávu. Při hezkém počasí hrají venku petanque, u příležitosti Velikonoc a Vánoc vyrábějí různé dekorace, společně posedí, dají si beránka, cukroví a veselí se. Hned jsem si řekla: „To je ono!“. A začala vše dojednávat s dobrovolníky, pečovatelským domem, sociální službou a samozřejmě se samotnou Zdenkou.
Na prvních pár setkání přijela Zdenka s asistentkou, která jí pomohla s nácvikem cesty. Zdenka nebydlí ve stejném městě, kde se nachází pečovatelský dům, a tak potřebovala s cestou poradit. Rychle si ale dojíždění osvojila a záhy cestovala samostatně. Zdenka si svým úsměvem a upřímností všechny získala. Do pečovatelského domu dochází pravidelně s ostatními dobrovolníky, se kterými se skamarádila. Zapojuje se do všech aktivit a vždy se těší na společné Velikonoce a Vánoce, kdy na setkání přijíždí i se svým přítelem. Senioři ji mají rádi, a když se stane, že nedorazí, hned se ptají: „Kde je Zdenka a přijde příště?“.
