Kazatel - Příběh dobrovolníka Vladislava Páleníka
Vladislav Páleník (53) pochází z Moravy, dlouho však žije v Praze. Vystudoval ČVUT - fakultu stavební a po té pracoval jako investor mostních staveb, později přešel do oboru průmyslové a podnikatelské pojišťovnictví. Nyní podniká převážně jako makléř ve společnosti, kterou zčásti vlastní. Má rád sport a hudbu, těmto zálibám se věnuje většinou aktivně. Ordinovaným presbyterem je od roku 1987.
Moje cesta ke službě ordinovaného presbytera započala někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Chodil jsem do sboru mládeže a účastnil se velmi aktivně i celocírkevního života. Již při studiu na vysoké škole jsem velmi intenzivně komunikoval se svými vrstevníky – mimo jiné i studenty bohosloví. V neposlední řadě na mne působila řada farářů, a to především lidskostí, přístupem k mládeži a postojem k Písmu i k životu. Byli to například Jan Keller na Zbytově, kam jsme jezdili na brigády, Bohdan Pivoňka ze Svratouchu, Jan Miřejovský od Klimenta, libeňští faráři bratři Jiří Šourek a Pavel Smetana, ale i bratr Miloš Bič nebo Miloš Rejchrt či Svatopluk Karásek a mnoho a mnoho jiných.
Musím také zmínit i svoji tetu Antonii Páleníkovou, která byla jednou z prvních teoložek a farářek v naší církvi, či moji sestru Janu, u níž jsem mohl vidět, co vše opravdu práce ve sboru obnáší a zda do takovéhoto záběru má patřit celé moje srdce.
Ke studiu teologie jsem se tedy, na rozdíl od své sestry, nerozhodl. Ač s mnohými pohledy apoštola Pavla nesouhlasím, jedno mě určitě oslovilo, a to že i apoštol Božího slova si má na denní chléb vydělávat běžnou činností. Nechtěl jsem být prostě „jen“ pastorem, ale mít standardní prostředí běžných členů sboru, ze kterého také mohou lépe vyvěrat přístupy teologické. Zároveň jsem chtěl mít i teologický základ, a tak jsem objevil tuto možnost, jak sboru sloužit i při běžném zaměstnání.
Nejprve jsem se po absolvování potřebných kurzů stal dne 21. 11. 1984 z rukou tehdejšího synodního seniora ThDr. Hájka výpomocným kazatelem. Mohl jsem tedy sám připravovat nedělní bohoslužby, ale nemohl jsem vysluhovat svátosti. Na konci osmdesátých let byla tato služba velmi důležitá, neboť totalitní režim nedovoloval farářům sloužit a neuděloval jim souhlasy ke službě. Bez dobrovolné služby výpomocných kazatelů, kteří státní souhlas nepotřebovali, by tak byl život mnohých sborů ve skutečném ohrožení.
I nadále jsem se vzdělával, úspěšně složil zkoušku a dne 8. 2. 1987 jsem byl ordinován ke službě slova a svátostí opět synodním seniorem Hájkem (pověření nese číslo 587) - stal jsem presbyterem v Libni, sloužil jsem ale rovněž v různých pražských okrajových sborech. Moje služba byla přijímána s vděčností všude tam, kde byla nouze o kazatele. Nyní jsem členem sboru v Praze – Strašnicích a hojně se účastním bohoslužeb zejména na Dobříši.
Služba ordinovaného presbytera je velmi náročná. Příprava celého pořadu bohoslužeb dá sice také zabrat, ale co je nejdůležitější, je vyjádření směrem k věřícím. Když se nesnažím být příliš teologický, dokážu být mnohdy lidem blíž – žiji ve stejném prostředí jako oni, chodím do práce, prožívám s nimi běžné starosti. Obecně mají ordinovaní presbyteři tolik prostoru, na kolik si troufnou. Je velmi náročné předstoupit jako laik před sbor a vést bohoslužby, kterých se účastní třeba profesor fakulty nebo synodní senior. Není to vždy snadné - vyžaduje to kus odvahy, ale i pokory a ochoty přijmout pomocnou ruku. Nicméně vnímám toto povolání jako prostor pro setkávání s členy různých sborů a možnost přinést jim trochu jiný náhled, než jaký mají od svých standardních pastýřů. Setkání s nimi po bohoslužbách je vždy nějak výjimečné.
Tato služba mi dala mnoho užitku při pečlivém studiu Písma a pomáhá mé víře. Dodnes také vzpomínám na pěkné a někdy i humorné chvíle, kdy jsem jezdíval sloužit např. do Škvorce s mými ještě malými předškolními dětmi a musel je i napomínat přímo z kazatelny.
Bylo také období, kdy jsem službu přerušil, neboť jsem odstoupil ze staršovstva. Dnes jsem však již zase několik let ve službě a sloužím tam, kde mě povolají. Při všech setkáních je to vždy nadějné, lidé se většinou těší a možná se někdy radují s „hostem“ více než s domácím kazatelem. Také cítím, že je to pro sbor dobré, neboť celé bohoslužby jsou prostě trochu jiné a tím snad svátečnější.
******************************************************
Příběh je převzat ze sborníku Dobrovolníci mění svět - sborník příkladů dobré praxe, vydal Národní institut dětí a mládeže MŠMT 2011
Pokud vás zajímají další příběhy dobrovolníků, nabízíme celý sborník ke stažení zde.
