Jak jsem se stal dobrovolníkem a potkal tak úžasnou rodinu z Maďarska

Publikováno 25. 7. 2019 | centrum pro integraci cizinců

Dobrovolníka pro CIC dělám přibližně půl roku, ale pamatuji si, jako by to bylo včera, jak jsem do Centra pro integraci cizinců přišel poprvé, říká mladý dobrovolník a student Vysoké školy ekonomické Petr K. Proč? Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem, kteří to potřebují, nicméně jsem stále ještě student, a tak si nemůžu (možná spíš neumím) odpustit každý měsíc určitý finanční obnos na pomoc někomu, kdo ty peníze potřebuje víc, zatímco času mám na rozdávání.

Jak jsem se stal dobrovolníkem a potkal tak úžasnou rodinu z Maďarska

 Začátkem letošního roku jsem sám sebe dostal do nepříjemných osobních problémů a potřeboval jsem změnu – změnu, která udělá dobře mně a zároveň pomůže někomu jinému, potřeboval jsem potkat nové lidi, vylézt z komfortní zóny a posunout se v životě o další kapitolu. Proto jsem začal hledat neziskové organizace, kam bych mohl chodit pomáhat, a s dobrým pocitem odcházet domu. Zajímalo mě jich hodně, ale CIC mě oslovil ze všech nejvíc. Nejen proto, že se od malička učím jazyky a konečně bych mohl zužitkovat to, co mi opravdu jde, pro dobrou věc, ale přístup zaměstnanců a program pro cizince mě uchvátil natolik, že už jsem před první osobní schůzkou v CICu věděl, že tohle bude nejlépe investovaný čas.

Během několika dalších dnů se mi Martina, koordinátorka mentoringového programu, ozvala s nabídkou, jestli bych nechtěl doučovat 15letého Samuela z Maďarska matematiku v angličtině. Kvůli tomu jsem se do dobrovolnického programu přihlásil, takže jsem kývnul hned a za pár dní jsme se setkali se Samuelovou maminkou. Teď už je složité popisovat první dojmy, protože jsme se za těch několik měsíců ohromně spřátelili, ale pamatuji si, že mi přišla jako milá, usměvavá paní, která by pro svoje děti udělala cokoliv. První schůzka se Samem byla ze všech nejsložitější – navzájem jsme se oťukávali, zjišťovali společnou rovinu pro konverzaci a do toho všeho ještě matematika. Sam chodil do školy, kde se učili podle Hejného metody, která byla nová pro mě i pro Samuela, ale postupně jsme se prokousávali skrze překládání slovních úloh, vysvětlování Pythagorovy věty nebo rýsování tak, abychom si oba mohli po každé schůzce říct, že jsme zase o kus dál. Zároveň jsem pomáhal Samově mamince se školní administrativou a byl jsem v kontaktu s učitelkou matematiky, abychom se domlouvali, na co se zaměřit. Z každého doučování byl znát další pokrok a zároveň jsme se stávali čím dál většími kamarády. Ke konci školního roku Szilvia, Samova maminka, získala kontakt na školu, kde mají přímo program pro cizince s intenzivními kurzy češtiny a přehlásila tam Sama i s jeho mladším bratrem. Díky tomu jsme se mohli začít věnovat hlavně češtině a společenské integraci. Začali jsme chodit do parku a na hřiště hrát fotbal a postupně se k nám přidali i Samův mladší bratr Barny a sestra Blanka, která se však za rok a půl naučila česky natolik, že zůstala ve státní škole. Vymýšleli jsme různé hry, při kterých děti i Szilvia musely mluvit česky, hráli jsme s ostatními dětmi fotbal a kluci se za krátkou dobu, i díky nové škole, neskutečně zlepšili. Sice jsme si dali o prázdninách pauzu, ale těším se, až za dva měsíce zase uvidím, jak opět pokročili. Vždycky mám radost z každého nového slova, které je naučím, a oni si ho pamatují do příští schůzky, nebo když si sami povídají česky s klukama na hřišti, aniž bych u toho byl. Čím víc se zlepšují, tím i ztrácejí ostych mluvit. Nejvíc mě naplňuje ta vděčnost, kterou mi Szilvia oplácí moji snahu. Takový pocit si za peníze nikdy nekoupíte.