Já nemám na vybranou, já musím

Publikováno 28. 6. 2012 | Hestia

Ne každý, kdo pro Adru pracuje, má sám do života vepsán tak bolestivý příběh, jako Věra Gajdošíková. Na otázku, proč se dobrovolnictví věnuje, odpovídá: „Nemám na vybranou, musím.“

Nemocným lidem začala pomáhat už dávno, po smrti svého syna Marka. Dobrovolnicí v Adře se stala teprve před rokem a půl. Souhrou náhod měl první člověk, ke kterému tehdy přišla, stejnou diagnózu jako její chlapec. Osteosarkom.

„Marek začal mít problémy ve dvanácti letech. Bylo to ještě před sametovou revolucí, v 90tých letech. Trávili jsme jarní prázdniny na chalupě na Visalajích a on testoval nové lyže. Stěžoval si, že ho bolí koleno. Vůbec nás nenapadlo, že je to něco vážného, ale přesto jsme navštívili ortopeda. Ten řekl, že je to z námahy a doporučil chlapci klidový režim,“ začíná vyprávět Věra. Uplynul měsíc a půl, místo úlevy se bolest stupňovala. Až mu jednoho dne oteklo koleno, byl to signál, že se děje něco vážného. Lékař, který Marka vyšetřoval, ho poslal do nemocnice v Orlové. „Tam nás přijali a hned jsme se dozvěděli, co je příčinou. Rakovina kosti,“ pokračuje Věra.  Ještě ten den Marka sanitka odvezla do Prahy. Následující události rychle ubíhaly. Lékaři nasadili léky, chemoterapii, ozařování.  Pokusy zastavit bujení nádoru však nepřinesly očekávaný výsledek. Lékaři nakonec neměli na vybranou, chlapci nohu amputovali.

Marka čekalo těžké období. Nikdo nevěděl, jak se tělo po takovém zákroku a velkých dávkách cytostatik zachová. „Jezdívala jsem pravidelně do Prahy a neustále plakala. Měla jsem strach, co se zase dozvím. Myslela jsem pořád na motolskou nemocnici, na našeho syna, na ostatní děti, hubené, bledé, bez vlasů a končetin. Vzpomínám si na debaty s ošetřujícími lékaři. Jedna mladá lékařka mi řekla: Víte, já jsem úplně ztratila chuť do života. Chodím po městě, dívám se kolem sebe a divím se, jak to, že svítí slunce a lidé se smějí. Je to těžké, každé dítě, které ošetřuji, je bez ruky nebo nohy. Později jsem se dozvěděla, že mladá lékařka z dětského oddělení odešla. Neunesla to,“ vzpomíná Věra.

Marek pobýval v nemocnici s přestávkami více než rok. Dostával dávky chemoterapie, mezitím mohl na pár týdnů domů, aby se z toho vždycky vzpamatoval.  Postup se několikrát opakoval. Když pobyt v nemocnici skončil, začal si zvykat na nový život. Nohu měl amputovanou i s kyčelním kloubem. Protéza, kterou dostal, byla komplikovaná, moc mu nepomohla. Nakonec zůstal na invalidním vozíku. „Marek však tuto situaci přijal dobře a naše životy se postupně normalizovaly,“ vypravuje Věra.

Chlapec nastoupil na stavební průmyslovku. Začal žít jako ostatní studenti. Dokonce sportoval. Nejraději měl asi plavání. S tatínkem jezdili pravidelně na bazén, bylo to fajn. Jednou se však nevrátili, domů namísto nich přijel švagr Věry s prázdným vozíkem. Marek si při plavání zlomil nohu. Bylo to nepříjemné, hrozně plakal, nemohli ho ani dostat z vody. Ukázalo se, že v důsledku dřívější chemoterapie a užívání léků trpěl řídnutím kostí, které byly křehké a tenké. „Byla to pro mě rána. Marek byl znovu v nemocnici,“ říká Věra. Doktoři mu dali nohu do sádry, kost zdrátovali.

Týdny utíkaly, zlomenina se hojila. Nikdo nevěděl, že se schyluje k nejhoršímu. U švu na noze se mu vytvořilo hnisavé ložisko. V místě, kde se kosti dotýkal šroub, se vytvořil další nádor.

Následoval okamžitý přejezd do Prahy, další vyšetření.  Gajdošíkovi se dozvěděli, že už se nic nedá dělat. Chemoterapie ani ozařování nepomůže.

Rodiče vzali Marka domů, strávit s ním jeho poslední týdny. A rozhodli se mu splnit všechny jeho sny. Třeba podívat se na Západ. V tehdejším Československu však vládli komunisté. Gajdošíkovým se přesto přes známé podařilo zajistit výjezdní doložku a další náležitosti a odjet do západního Německa. Markovi tam koupili jeho vytoužené elektronické varhany.

Na jaře v roce 1990 už tehdy osmnáctiletý Marek nemohl opustit lůžko. Rodiče se snažili, aby se cítil šťastný, byli neustále s ním. „Marek se mě mockrát ptal, proč zrovna on musí umřít. Nedokázala jsem odpovědět. Byla jsem bezmocná,“ svěřuje se Věra Gajdošíková.

Toho dne měl potíže s dýcháním, musela přijet sanitka. Lékaři dali Markovi injekci, která ho uklidnila. Věra vzpomíná: „Byla jsem s ním sama doma. Držela jsem ho za ruku a dívala se, jak se mu hrudník přestává zvedat. Řekla jsem mu, aby spal. Odpověděl: Budu, maminko, budu. Pak zemřel.“

Věra říká, že žádná matka se nikdy nevyrovná se smrtí svého dítěte. Ani po více než dvaceti letech to nedokázala. „Kdybychom nevěřili v Boha a neměli naději, že se s Markem jednou znovu shledáme, bylo by to mnohem těžší,“ tvrdí Věra.

Věra Gajdošíková je několik let v důchodu, zahálet však neumí. Přemýšlela, jak být užitečná a rozhodla se podat pomocnou ruku starým, nemocným lidem. Začínala v havířovské léčebně pro dlouhodobě nemocné, pak přešla na geriatrii do místní nemocnice. „Občas se mě někdo zeptá, jestli mě to nestresuje. Já odpovídám, člověk přece nemůže v životě dělat jen věci, které jsou příjemné. Manžel pracoval léta na šachtě a mne nikdy nenapadlo se ho ptát, zda ho to těší. Když víte, že je něčeho potřeba, tak to zkrátka uděláte a nepřemýšlíte proč. V Adře vám někdy taková babička řekne: děkuju vám za váš čas, to jsme si hezky popovídaly. Dejte mi svoji adresu, až se vrátím z nemocnice, stavím se u vás a řeknu vám, co se mnou bylo dál. Pak si říkáte, že to nebylo zbytečné.“

Příběh z publikace „Pomáhat je radost“, která je celá ke stažení zde

Text: Kateřina Piechowicz

Fotografie:  Irena Vězdová