Hledám babičku, zn.náhradní

Za dveřmi pokoje číslo deset ve frýdecko-místeckém hospici sedí na posteli šestaosmdesátiletá Marie. Pokaždé, když k ní někdo vejde, široce se usměje. Nevypadá, že by byla nemocná. Jenže zdání klame. Marie má onkologické onemocnění, kterému podle lékařů do dvou měsíců podlehne. Jak moc by si přála strávit poslední týdny se syny a jejich rodinami. Jenže ti si žijí každý svým vlastním životem. Jeden je v zahraničí, za maminkou jezdí jednou za půl roku. Druhý bydlí v Orlové, ale práce ho na návštěvu za mámou nepustí častěji než jednou za týden.

Čekání na smrt je těžké zvlášť, když je člověk sám. Vítáno je jakékoliv rozptýlení. Dobrovolnice z ADRY Patricie Sušovská pro Marii znamená více. Je něco jako náhradní vnučka. Chodí za ní každý pátek hned po škole. „Že tady dneska budeš aspoň dvě hodiny,“ prosí ji stará paní. Osmnáctiletá studentka gymnázia kývá, že ano. Vytáhne knížku a začne Marii předčítat. Čte nahlas, aby důchodkyně dobře slyšela. Po chvíli se pokojem ozve zvolání: „Meine Liebe, ty máš zelený nehty!“  Patricie se zasměje a pokračuje v předčítání. Jenže babička chce vysvětlení. „A to se ti líbí?“ naléhá. „No jasně, teď se barevné nehty nosí, jdou mi k rezavým vlasům,“ dobírá si ji Patricie a pohazuje ofinou. Nenápadně si vzadu upraví dred, pro který by Marie už vůbec neměla pochopení. Obě ženy sedí vedle sebe na posteli a povídají si. Vypadá to, že se znají léta, jsou z jedné rodiny. Přitom se potkávají teprve dva měsíce. „Na stránkách města jsem našla inzerát, ADRA hledá dobrovolníky. Protože mě to vždycky zajímalo a chci studovat psychologii, přihlásila jsem se,“ líčí Patricie první kontakt s ADROU.

Původně do hospice nechtěla. Lákala ji práce s dětmi v nemocnici, ale neměli pro ni místo. „Nebyla jsem si jistá, jestli to v hospici zvládnu. Na školení nás upozorňovali, že tady lidé umírají, a když si k někomu vytvoříme vazbu, může to bolet,“ zašeptá a podívá se na Marii. Je to její první pacientka, za kterou chodí. První, se kterou se zanedlouho uvidí naposledy. Přestože to obě vědí, nejsou smutné, naopak. Snaží si předat co nejvíc, dokud je čas. Hodně spolu mluví. O radostech, o klucích, partnerských vztazích, o lásce.

Podobné zkušenosti má Lucie Gelnarová. Svou tzv. adoptivní babičku, našla v domově seniorů Helios v Havířově. Okatá černovláska studuje zdravotní školu v Ostravě, s Adrou se seznámila už před studiem. „Náš učitel hudební výchovy vymyslel benefiční koncert. Zpívala jsem na něm, pomáhala s organizováním. To se líbilo panu Folwarcznému z ADRY, který se mě zeptal, zda bych svou energii nechtěla věnovat starším lidem. Vzala jsem to jako poctu a začala sem docházet,“ popisuje své začátky Lucie.

První den, kdy v domově nastoupila do služby, ji poslali za paní Olgou. „Řekli mi, že má své nálady, ale že si zvyknu,“ vypráví Lucie. Zprvu to skutečně nebylo jednoduché. Ze dvou prvních návštěv měly obě ženy rozpačité pocity. „Pak se to prolomilo. Dnes máme vztah jako babička s vnučkou. Olze se svěřím i s tím, co bych své babičce nikdy nepověděla,“ usměje se Lucka.

Lucie staré paní prozrazuje, jak je na tom s kluky.  „Olga se mě ptá: Tak co, s kým teď chodíš? Říká to hodně nahlas, protože moc dobře neslyší. I já musím mluvit hlasitě. A tak je z tajemství veřejná záležitost, kterou slyší celý domov seniorů,“ říká mladičká dobrovolnice. Někdy Olgu vyveze na vozíčku do klubovny, kde je internet a prohlížejí si fotky. U nich se smějí a vyprávějí si, je to prý moc fajn. Lucie vyprávění uzavírá: „Je to mnohem zábavnější, než kdybych šla na kafe s nějakou stejně starou kámoškou. Pokaždé když odsud odcházím, jsem šťastná. Vím, že sem zkrátka patřím.“

Text napsala:  Kateřina Piechowicz

Příběh z publikace „Pomáhat je radost“