Hasič - příběh dobrovolníka Michala Štrosnera

Publikováno 16. 4. 2012 | Hestia

Michal Štrosner (32 let, na fotografii uprostřed) vyučený zedník, žije v severočeské obci Bulovka.  Během týdne jezdí na montáže, ve volném čase se věnuje kutilství -  jak sám říká, umí od každého řemesla něco. Od dětství se po vzoru svého otce věnuje činnosti v dobrovolném hasičském sboru. Je držitelem medaile „Za záchranu života“.

K hasičům mě to přitahovalo už jako malého kluka.  Příkladem mi byl můj otec: hasičem (požárníkem) byl od roku 1971.  Začínal jsem jako mládežník, ale skutečným hasičem jsem se stal v roce 1999, kdy mě tehdejší velitel Sboru dobrovolných hasičů (SDH) Arnoltice pan Antonín Skála zařadil do výjezdové jednotky. Tento pan hasič byl po celý čas, až do jeho tragické smrti v roce 2008, nejen mým vzorem, ale i dobrým kamarádem. 

     Sbor Arnoltice byl po nějaké době zrušen. Mě však představa činnosti u dobrovolného hasičstva neopustila ani tentokrát a já sháněl lidi k znovuzaložení sboru Arnoltice – okrsek Frýdlant. Chtěli jsme pokračovat v hasičské tradici, kterou založili naši předkové v roce 1899. V duchu hesla Bohu ku cti, bližnímu ku pomoci jsme chtěli napravovat to, co jiní boří – tak to je. 

            5. června 2009 jsem svolal valnou hromadu SDH, kde jsem byl zvolen velitelem. Vznikl Arnoltický sbor, podporovaný okrskovými sbory z Dětřichova a Kunratic a materiálně podpořený sborem Dolní Sedlo. Poděkování za všestrannou pomoc a pochopení patří zvláště veliteli dětřichovských hasičů Ladislavu Šamkovi.

            Náš sbor čítá dvacet členů, vlastníme vozidlo AVIA 31-DA 12 speciál. Zasahujeme u požárů, povodní, havárií a dalších událostí, včetně ustavení požárních hlídek. Organizujeme soutěže, dětské dny atd. Při této službě bližním nejvíce pomáhá důvěra ke kolegům, disciplína, přesnost a zachování si chladné hlavy.

            V dnešní době je velice těžké vést SDH tak, jak bych si představoval. Já osobně jsem celý týden na montážích mimo domov, spím po ubytovnách, jindy zase třeba chybí pochopení zaměstnavatele, a když přijedu na víkend domů, rychle se musím postarat o administrativu, svolat trénink, organizovat sobotní soutěže, něco udělám doma a jedu znovu v novém týdnu.

             Úředničinu dělám „obálkově“ nebo telefonicky (internet nemám), když je potřeba, použiji vlastní auto. Velkým problémem je nedostatečné financování. Když člověk chce, aby něco fungovalo tak, jak má a jak se od něj čeká, musí se postarat a sehnat peníze, což je dnes problém č. 1. Ale mnozí na rozhodujících místech to snad ani nechtějí pochopit.

            Při samotné akci nám, dobrovolných hasičům, rozhodně nepomáhá, když se nám přihlížející „civilisté“ motají pod nohama, panikaří a jsou hysteričtí. Kromě díků se někdy setkáváme i s nepochopitelnými a zlými reakcemi lidí. Takové chvíle však nesmí člověka odradit, vždyť tuto službu bližním děláme pro druhé, pro společnost, ne proto, abychom hrabali pro sebe.

Jen doufám, že dobrovolní hasiči a jejich sbory, zvláště u nás v malých obcích, za současného stavu financování nezaniknou a budou dalším generacím předávat humanitární poslání.

Dne 7.srpna 2010 dobrovolní hasiči Radek Fako, Michal Štrosner a Jiří Matoušek  ze SDH Arnoltice odjížděli s kamarády na hasičskou soutěž. Na cestě je zastihlo hlášení z operačního střediska Frýdlant, které žádalo okamžitou pomoc městu. Řeka prý zaplavuje cesty a domy.

Po hodině práce přišel nový rozkaz, že domovská obec Arnoltice je pod vodou. Obraz, který se naskytl, děsil každého. Evakuace lidí, záchrana zvířat, odstraňování naplavenin a stavění hrází se do nekonečna opakovalo. Přibíhající vyděšený občan křičel, že u bývalé Jednoty se topí  dvě děcka (10 a 12 let). Drží se prý větví okolních keřů.

Výše jmenovaní hasiči utíkali ke kritickému místu. Michal Štrosner si uvázal lano kolem pasu a Radek Fako ho jistil. I přes silný odpor vody a hloubku 130 – 140cm, plující trámy, prkna, klacky a naštípané dříví se mu podařilo jedno z topících dětí zachránit a vytáhnout na břeh – na bezpečné místo. Jiří Matoušek okamžitě sedl do traktoru s navijákem a lanem, a musel se dostat na druhý břeh bouřícího potoka, co nejblíž k druhému tonoucímu. Sám na druhé straně se připásal a postupně se dostával krok za krokem přes silný proud k tonoucímu. V první fázi ho dostal na břeh a později do bezpečí. Oba mladé lidské životy byly zachráněny. Za příkladný osobní přístup a prokázanou statečnost byla výše jmenovaným předána medaile Za záchranu života a Za odvahu a statečnost.

******************************************************

Příběh je převzat ze sborníku Dobrovolníci mění svět - sborník příkladů dobré praxe, vydal Národní institut dětí a mládeže MŠMT 2011

Pokud vás zajímají další příběhy dobrovolníků, nabízíme celý sborník ke stažení zde.