Dobrovolníkem ve válečném konfliktu v SAR

Publikováno 22. 3. 2015 | Hestia

Vojtěch Bílý - dobrovolníkem ve Středoafrické republice

V září 2013 odjel Vojtěch Bílý jako dobrovolník do Středoafrické republiky, země ležící v samém srdci afrického kontinentu. Ve svých 20 letech, tam strávil 10 měsíců. Co dělal v jedné z nejchudších oblastí na světě? Jaká byla jeho motivace odjet? K čemu byl jeho pobyt dobrý? Jak se na něj připravoval? A jak do něj zasáhlo prudké vyhrocení probíhajícího konfliktu?

Jak ses dostal k cestě do Středoafrické republiky? Proč zrovna SAR?

Vlastně úplně náhodou. Ve mně třímala touha odjet do Afriky už vlastně od raného dětství – rád cestuji, mám rád exotiku a dobrodružno. Časem se ale tyhle cestovatelské choutky přetransformovaly v konkrétní vizi – a to jet do Afriky nikoliv na „safari“, ale jet jako dobrovolník s nějakým smysluplným „posláním“. 

O tomto snu se jednou dozvěděla kamarádka a ta mě odkázala na organizaci SIRIRI o.p.s., která pomáhá právě ve Středoafrické republice. Jedná se o poměrně unikátní organizaci svého druhu – spolupracuje totiž přímo s italskými misionáři, bosými karmelitány, kteří ve Středoafrické republice působí už desítky let a přesně znají místní lidi, jejich jazyk, jejich kulturu a hlavně umí přesně popsat a vyhodnotit problémy těchto lidí a efektivně na ně odpovědět.  

SIRIRI se snaží získávat finanční prostředky na území České republiky a následně pak realizovat různé projekty v SAR právě skrze tyto klíčové partnery – misionáře. Tato struktura mě tehdy velmi oslovila a tak jsem nabídl své služby nejdříve jako „překladatel“ – v té době jsem totiž studoval již třetím rokem střední školu ve Francii, v Dijonu. SAR je bývalá francouzská kolonie, úřední jazyk je tedy francouzština. Mohl jsem tedy využít svých znalostí francouzštiny a překládal různé články a konverzace s misionáři. Po nějaké době jsem se nabídl, že bych do SAR odjel jako dobrovolník. Po konzultaci se SIRIRI a s misionáři mi to nakonec bylo umožněno.

Co jsi ve Středoafrické republice dělal a k čemu to bylo dobré?

Působil jsem jako učitel a vychovatel v jednom provinčním městečku Bozoum. Učil jsem na misijní škole – spravované misionáři, postavené ve spolupráci se SIRIRI. Jednalo se v podstatě o zařízení kopírující druhý stupeň základní školy a střední školu. Zde jsem učil primárně biologii, religionistiku a tělocvik. Dále jsem pak působil v denním stacionáři pro sirotky, kde jsem učil francouzštinu, latinsko-americké tance a měl jsem na starost i jiné volnočasové aktivity. 

K čemu to bylo dobré? To je vlastně docela těžká otázka... Já si určitě nemyslím, že by celé to 10 měsíční působení mělo nějaký zásadní nebo dokonce globální dopad – to určitě ne. De facto se jednalo o velmi zanedbatelné množství dětí, kterým jsem možná pomohl se vzděláním – a to ještě samozřejmě záleželo na kvalitě výuky. Je to přece jenom kapka v moři, která se ale taky počítá.

Dlouho jsem přemýšlel před odjezdem, zdali ta cesta má vůbec smysl, jestli budu něco platný, zdali nebudu spíš překážet. Dospěl jsem k závěru, že to smysl má. Měl jsem přece jenom dobře zažitý francouzský školský systém, uměl jsem dobře jazyk a v SAR je kvalitních učitelů – tedy lidí, kteří mají alespoň nějaké základní vzdělání v oboru, jejž by měli učit, velký nedostatek. Přestože jsem jel do SAR pouze s čerstvou francouzskou maturitou, měl jsem znalosti a rozhled, které bohužel většina profesorů do značné míry postrádala. Měl jsem tedy produkt, měl jsem co nabídnout a v tom jsem byl i ujištěn od misionářů před mým odjezdem.

Za těch deset měsíců jsem se pak snažil předat maximum – nejen žákům, ale i třeba ostatním profesorům, kteří sice vyučovali podle francouzského systému, akorát s jeho „dědečkovskou“ verzí z padesátých let minulého století. Snažil jsem se je naučit nové metody výuky, aby byli víc interaktivní, víc hraví. V SAR se totiž stále drží princip „cukr a bič“ a s tím se i misionáři snaží už dlouhou dobu pracovat a není to jednoduché.

Ve výsledku si myslím, že lokálně – pro to malé množství lidí, se toho dalo za těch několik měsíců udělat spoustu, mohl jsem toho předat poměrně hodně. Zároveň ale netvrdím, že jsem nic nezískal. Troufnu si dokonce říct, že SAR mi za tu dobu v důsledku dala daleko víc, než jsem já byl schopný dát jí. A je to skvělé.

Jak ses na povolání učitele a na cestu do Středoafrické republiky připravoval?

Půl roku předem jsem shromažďoval středoafrické učební materiály a seznamoval se s osnovami. Od SIRIRI jsem měl fotky, záznamy a vyprávění misionářů. Myslím, že jsem dopředu věděl všechno, co se vůbec dalo zjistit.

Válka a uprchlíci

Během Vojtova působení se však situace ve Středoafrické republice začala zhoršovat. Chaos a anarchie vládnoucí v zemi po státním převratu vyústila v občanskou válku. Ta mnohé změnila. Areál karmelitánské misie v Bozoum, kde se nachází i střední škola Lyceé st. Augustin, kde Vojtěch vyučoval, se během října a listopadu stal útočištěm pro 5000 uprchlíků z okolních vesnic.

Místo výuky se hlavní starostí stalo shánění a distribuce potravin pro uprchlíky, koordinace fungování přeplněné misie a také čilá komunikace se zahraničními médii a nevládními organizacemi. Krom toho ale Vojtěch vedl třeba i kurzy tance pro děti uprchlíků.

Nejvíce, co jsem mohl místním lidem dát, byla samotná moje přítomnost. To, že jsem neodjel, ale zůstal v kritických chvílích s nimi. Kdykoli to bylo možné, hrál jsem si s dětmi a povídali jsme si. Cítil jsem, že tak pro ně dělám možná víc, než co jim dalo celé moje učitelování.“ 

Vojta si zde také vybudoval mnohá přátelství a blízký vztah ke svým kolegům i rodinám jeho žáků. Však se také stal kmotrem pěti dětí.

Návrat zpět do Čech

Pracovat pro lidi ve Středoafrické republice nepřestal Vojtěch ani po svém návratu. Na svém kontě má v poslední době celou řadu přednášek a rozhovorů pro média. O svém působení Středoafrické republice Vojtěch také právě vydává knihu s názvem „Když padají manga“.

Proč je podle tebe potřeba o situaci ve Středoafrické republice mluvit?

Vadí mi, jak česká a některá zahraniční média SAR prezentují. Určený vysílací čas je malý a dochází ke zkratkám a špatné interpretaci. Ten konflikt není čistě křesťansko-muslimský, je spíše etnicko-kulturní. Média však o problému přesto mluví jako o útoku muslimů na křesťany nebo křesťanů na muslimy.

Středoafrická republika je také země zapomnění a situace se nezlepší, dokud ji budeme ignorovat. Ta pozornost není jen o OSN, ale i o běžných lidech.

Kniha Když padají manga k dostání

Rozhovor s Vojtěchem pro Český rozhlas
Více o organizaci SIRIRI i Středoafrické republice