Děti a dobrovolnictví

Publikováno 15. 5. 2018 | Tereza Cimburková

Dobrovolnictví by měla být úplně běžná součást života. A když to má být běžná součást života, měly by s tímto pocitem děti už vyrůstat. Pak jim v dospělosti přijde běžné, že se lidem, kteří to potřebují, pomáhá. A jako se vším u výchovy dětí: nejlepší je jít příkladem.

Děti a dobrovolnictví

Když mi bylo kolem šestnácti, tak jsem chtěla jít s kamarádkou do nejmenovaného domova (tehdy ještě) důchodců pomáhat lidem. Kamarádka to vzdala a já se sama bála. Ale moje představa byla, že budeme pomáhat převlíkat povlečení, krmit lidi a podobně. I kdybych se tehdy překonala, asi by mě stejně vyhnali. Koho by to taky tenkrát na maloměstě napadlo, že by jim holka šla jen tak pomáhat. Podezřelé! Shodou okolností a náhod jsem zhruba o dvacet let později v tomto domově (dnes již) seniorů zahnízdila jako dobrovolnice.

A protože jsem chtěla, aby měly i moje děti možnost a představu o tom, co dobrovolnictví doopravdy znamená, beru je občas s sebou. Dá se říct, že odmalička. A tak už poznaly tři „moje dámy“ - ne že by s nimi navázaly vztah rodinný, ale rozhodně je ve výsledku navštěvovaly častěji, než vlastní vnoučata. A navíc od nich nic nechtěly. Smutné i hezké zároveň. Na běžné návštěvy u lůžka chodím sama, děti přibírám na „jednorázové, ale pravidelné“ aktivity. Ať už jsou to venkovní procházky, nebo předčítání pro skupiny (když čte pohádku dítě, má to až dojemný nádech). 

A tak děti už vyhlíží v kalendáři, kdy bude v domově grilovačka, kde pomáhají roznášet buřty a pívo, ve škole hlídají, aby včas se spolužáky vytvořili přáníčka v předvelikonočním a předvánočním čase. Protože ve vánočním a velikonočním čase obcházíme společně úplně všechny pokoje v domově a všem přejeme krásné svátky a neseme jim malý dáreček v podobě přáníček od školáků. Je krásné, že si už obyvatelé děti pamatují, někteří dokonce jménem a těší se na ně. Nejtěžší je tak utíkat od odměn, které si na ně chystají, ačkoliv máme natrénovanou odpověď, že to děláme pro jejich i naši radost. A je pravda, že když jsme začínali, tak se někteří zatrpklí obyvatelé obraceli zády, a dnes už nás vítají s úsměvem. „Vůbec nikdo se netvářil naštvaně, viď?“ Smutně se samozřejmě někteří lidé tváří, a tak se u nich zdržíme déle a oni nám vyprávějí svůj příběh.

Až moje děti přestanou chtít se mnou chodit, věřím, že to bude jen dočasné období a věřím, že se nějakým způsobem k dobrovolnické činnosti v dospělosti vrátí, protože už ho mají v sobě zakořeněné. Ten pocit radosti, vděku a potěšení jim nikdo z hlavy (a srdce nevymaže). „Ta paní měla fakt radost, viď? Vypadala úplně dojatě.“ Ale nejen nonverbálně, zrovna u seniorů jsou reakce tak přímé a jasné, že je děti nemůžou zapomenout. Většinou je obyvatelé domova zahrnují lichotkami, takže jsou „krásné, šikovné, hodné, chytré, roztomilé…“ A nejen pochvaly, ale i slova, která mi při loučení ženou slzy do očí, dětem to možná úplně nedochází: „Aspoň někdo si na nás vzpomněl.“

Mrzí mě, že se děti k dobrovolnictví nevedou hromadně ve školách, jak je to v cizině. Tam je zcela běžné, že se děti zapojují do dobrovolnictví ve směru, v jakém si vyberou. A není jim tak vůbec cizí ani v dospělém věku. Tady se děti ve volném čase vydávají spíš na brigády, hned jak jim je patnáct. Ale peníze nejsou všechno, to by děti měly taky vědět. A tak je to na nás, na rodičích. Měli bychom je podpořit ne ve vydělávání na nový mobil nebo boty, ale v investování do růstu v empatického člověka, který je ochotný pomáhat tam, kde je to potřeba. Protože mu to bude mnohem větším přínosem (včetně trénování spolehlivosti) a v životě se ještě nepracuje až-až.