Čtrnáct dní vedle tábora smrti
Vítejte v Chełmnu nad Nerem, vesničce na konci světa, jejíž populace tak tak přesahuje tři sta obyvatel. Nachází se přesně mezi Poznaní a Łodží a obě města jsou stejně z ruky. Krajina kolem je tak plochá, že máte horizont neustále na dosah a kam se podíváte, jsou jenom lány kukuřice. Právě sem se nacističtí pohlaváři rozhodli umístit úplně první tábor smrti. Že jste o Chełmnu nikdy neslyšeli? Nejste sami – byla to novinka i pro naše polské koordinátory.
Projekt na pomoc místnímu muzeu se zde odehrával úplně poprvé. Záviselo tedy na nás všech, zdali se bude v budoucnu opakovat – a musím říct, že lepší tým si nikdo z nás nemohl přát.
Podmínkou přijetí byl motivační dopis, a tím pádem se na projekt dostali především lidé s vlastní motivací, která je k tématu poutala. Jako nejstarší členka našeho týmu: třiašedesátiletá Irka Felicity, která celou cestu do Chełmna absolvovala na kole,její otec před válkou prchl z Prahy. Nebo dvaapadesátiletá Američanka Kelly, která měla mezi svými předky jak německé nacisty, tak německé židy. Řada ostatních studovala historii, naše koordinátorka měla titul v restaurování. Věk zmiňuji, protože pro mě bylo nové být součástí workcampu, který pokrýval celé věkové spektrum. Je to zcela jiný zážitek, než když se tým skládá z dvacetiletých ‚sígrů‘.
Pro celý náš pobyt bylo nesmírně důležité, abychom si ve skupině rozuměli – povaha naší práce byla poměrně náročná. Chełmenské muzeum kvůli své nevýhodné lokaci nedostává mnoho financí, a proto se v jejich skladu stále ještě nachází přes pět set krabic s osobními věcmi židů, které zde Němci zavraždili. Jedná se především o nádobí: hrnce, hrníčky, lžičky, ale i o mnohem osobnější věci jako jsou rtěnky, hřebeny nebo žiletky. To všechno je třeba očistit od rzi a hlíny, sečíst a vyfotit pro další katalogizaci.
Pár dní nám trvalo, než jsme si zvykli. Tak blízko historii se člověk nedostane každý den a neustále nad námi visela myšlenka, že držíme v rukou osobní majetek lidí, kteří zemřeli hroznou smrtí – a to jen pár metrů od našeho pracovního stanu. Mnozí z nás pak nadšeně sahali po fyzicky náročnější práci, což bylo vyklízení zarostlého parku, který k muzeu přiléhal.
Jakákoli úzkost, kterou jsme pocítili při práci, se kompenzovala ve formě neskutečně luxusního ubytování. Strávili jsme pár večerů jen tím, že jsme vzpomínali na některé workcampy, kde jsme týden jedli přesolenou zeleninovou polévku, spali na zemi ve vlhkých sklepích… Kontrast k malebnému venkovskému penzionu, kde jsme přebývali. Nejenom že jsme bydleli v pokojích, každý hezky ve vlastní posteli, ale dokonce se nám dostávalo i stravy z kuchyně paní domácí. A to hezky po polsku:tolik masa, co jsem snědla za těch čtrnáct dní, normálně nesním ani za rok.
Další zvláštností pro mě bylo relativně velké množství volného času. Jak už jsem zmínila – kolem dokola nebylo skutečně vůbec nic. Bylo tedy na nás, abychom se na večery zabavili. Hráli jsme pár tematických her, ale obecně bych uvítala, kdyby bylo podobného programu více. Večerní sezení s ostatními jsou samozřejmě skvělá, ale bavit se jen jimi stále nelze. Nutno podotknout, že co se týče celodenních programů ve volných dnech, těch jsme si užili dosyta. Navštívili jsme solné doly, vypravili se do termálních lázní, vyzkoušeli vodní stezku pro kajaky. V rámci vzdělávací části programu jsme si prošli bývalé ghetto v Łodži, zastávku Radegast a židovský hřbitov.
Čtrnáct dní uplynulo neuvěřitelně rychle a po těch dvou týdnech se z nás stala stmelená, skvěle fungující parta. Odhad naší spojky v muzeu, asistenta ředitele Andrzeje, jsme překonali čtyřikrát – očištěných věcí bylo přes dva tisíce. Myslím, že nadšení ze spolupráce panovalo na obou stranách, a pokud příští rok v nabídce projektů uvidíte jeden v Chełmnu, radím vám: skočte po něm.
Workcampy nabízí v České republice organizace INEX - Sdružení dobrovolných aktivit. Vybírat můžete zde.
Text, ilustrace – Štěpánka Jislová
