Chci dětem pomáhat, dokud to jen půjde

Před dvěma měsíci jste byla součástí seriálu Pražské neziskovky, nyní tam budete opět. A tentokrát oceněná jako dobrovolnice roku. Jak vnímáte cenu Křesadlo?

Mám velkou radost. Až si říkám, jestli jsem si to opravdu zasloužila. Ale zase si říkám - vzhledem k mému věku a faktu, že už chodím do Thomayerovy nemocnice osm let.

Zdá se mi to, nebo máte trošku slzičky v očích?

Ano. Však je to opravdu skvělý pocit. Ale hlavně bych to chtěla předat dál, to není jen moje zásluha. Nás do Lékořice, která sdružuje dobrovolníky, chodí přes osmdesát lidí na šestnáct oddělení.

Jak často chodíte za malými pacienty?

Vzhledem k tomu, že jsem v důchodu, mám samozřejmě nejvíc času, takže chodím třikrát týdně. Kolikrát jdu i na zavolání. Mám to do Thomayerovy nemocnice kousek. Ale i když zavolají narychlo, jdu. A strašně ráda. Protože mě práce s dětmi na­plňuje.

S jakými pocity od dětí odcházíte?

Všechno si v hlavě promí­tám, říkám si, že jsem jim udělala radost, že to s nimi bylo prima. A když mi řeknou: Teto, přijď k nám zase brzy. Najednou tu radost cítíte v srdíčku. Kdo to nezná, mohl by říct, že to jsou jen takové fráze. Ale opravdu nejsou. Základem je zkrátka ta láska - vnímat děti, pohladit je, přivinout k sobě, říct, jak jim to sluší. Ten pocit, že děti dokážete rozradostnit, že náladu, kterou měly ošklivou, jim změníte a ony nebudou večer plakat, v klidu usnou - to je pak i pro vás velké zadostiučinění.

Nedávno jste oslavila krásné půlkulaté výročí.

A nestydím se za to - 75. narozeniny! (smích)

Nabízí se tedy otázka, jak dlouho budete chtít ještě pomáhat?

Vůbec mi nepřijde, že bych měla někdy skončit! Samo­zřejmě, člověk má čas od času nějaké drobné nemoci, nedá se všechno tak úplně naplánovat, ale Lékořice je Lékořice. Budu chtít pomáhat, dokud to půjde.

Kromě toho, že chodíte rozveselovat malé pacienty, pomáháte i s přípravou různých výzdob v nemocnici. Co vás v nejbližší době čeká?

Sedmého dubna budeme dělat na dětské psychiatrii, dětské neurologii a geriatrii velikonoční ozdoby. Na to se hodně těším.

Kde si vystavíte Křesadlo, které jste získala?

Vedle ceny, kterou jsem dostala od ministerstva práce a sociálních věcí jako dobrovolnice. Mám ji v ložnici, abych na ni viděla. Když jdu spát, řeknu si: Ano, udělala jsem dobrý skutek, tak si tu cenu zasloužím. Přiznávám - kolikrát prší, je zima, člověku se také nechce. Ale já si říkám - musím jít, abych si to ocenění zasloužila! (cez)