Brontosauři v Himálajích, část druhá

Publikováno 7. 10. 2017 | Tea

Právě jsme v mulbecké škole zahájili druhý týden výuky a stavby. Každý zřejmě přicházel s jinými očekáváními. Všeobecná představa, co se týká dětí, byla zřejmě taková, že děti po celý rok pouze sedí v lavicích a poslouchají jednotvárný výklad. Když jsme ale poprvé navštívili učebny, ještě před začátkem výuky, zjistili jsme, jak moc jsme se spletli.

Brontosauři v Himálajích, část druhá

Děti v průběhu celého roku pracují na různorodých projektech, především z různých oblastí vědy. Učí se od první třídy třem jazykům, při čemž učitelé využívají množství pomůcek. Někteří začali, ještě před setkáním s dětmi, pochybovat o dostatečnosti své přípravy. Učebny mnohdy vypadají lépe než některé třídy u nás, a to především díky výzdobě a projektům, což je jistě výsledek iniciativy místních učitelů.

„Jazyk je mrtev, co s kulturou?“

  • ředitel Norboo

Důležitým bodem v našem programu před samotným začátkem školy pro nás bylo setkání s ředitelem Norbooem. To nám pomohlo ujasnit a upevnit i naše cíle, uvědomit si, proč jsme vlastně tady. Jeho cesta ke vzdělání je vlastně inspirací pro založení soukromé školy ve vesnici. Aby mohl dosáhnout kvalitního vzdělání, bylo nutné, aby ho rodiče poslali na internátní školu do nížinné Indie. Jako malé dítě bez rodičů, daleko od domova byl nucen adaptovat se na odlišné jídlo, kulturu, teplotu, podnebí a mnoho dalšího. Zdůrazňuje, že vzdělávání v internátních školách je pro děti velmi stresující. Je na ně vyvíjen soustavný tlak a stres je vyvoláván prakticky záměrně, některé děti tento styl vzdělávání nezvládnou a vrací se domů. Děti, které studium zvládají, pak vídají svoji rodinu na pouhé dva měsíce v roce – v době prázdnin. Norboo takto strávil patnáct let – dokončil základní, střední a vysokoškolské vzdělání a teprve jako dospělý člověk se vrátil do vesnice, kterou opustil jako dítě. Tato zkušenost ho tedy dovedla k tomu, že je třeba vybudovat kvalitní lokání vzdělání, protože státní školy svoji práci neodvádí dobře nebo ji nedělají vůbec a produkují děti bez vzdělání.

Norboo nám představuje důvody, proč je dobré podporovat místní školství:

  • Děti se za kvalitním vzděláním posílají daleko od rodin, jsou odtrženy od své kultury a známého prostředí
  • Na území Malého Tibetu je vysoká míra negramotnosti – školu tedy mohou navštěvovat i dospělí (Pozn.: Ale žádné jsme tu nepotkali.)
  • Vzdělaní lidé, kteří za studiem odešli do většího města, tam často také zůstávají a vesnice tím  trpí
  • Lepší vzdělání = lepší uplatnění, cílem mnoha tibetských rodin je, aby dítě získalo pracovní místo jako vládní úředník
  • Internátní vzdělávání je plné tlaku a stresu, což není pro malé děti vhodné
  • Vzdělání ve větších městech nebere ohledy na tibetskou kulturu, přechod k modernímu vzdělávání a stylu života je často rychlé, násilné a přichází ze strany Kašmírců
  • Skutečnou pomocí je pomoc lidí ze Západu, kteří se zajímají o ladackou kulturu, protože se nesnaží přinášet svoje vlastní trendy a nutit do nich místní. Snaží se pomoci s rozvojem a „postavením se na vlastní nohy“. Nejvýraznější vlna proběhla v 60. a 70. letech.
  • Nutný rozvoj místního jazyka, protože bez něj upadá i kultura.

Podle ředitele je možné být moderní – učit vědu, IT apod., ale zároveň vychovávat žáky v úctě k tradicím a zachovávat je. Jeho cílem je vychovat děti, které budou pyšné na svoji kulturu a tradice. Svou ideu staví na třech vzdělávacích pilířích:

  1. vychovat kreativní a inteligentní děti
  2. budovat dovednosti – skills
  3. vyvolat a uchovat v dětech respekt, rodinné hodnoty a tradice

Toto setkání pro nás bylo velmi inspirativní a vlilo nám do žil novou energii. Sice jsme si doposud byli vědomi, jaké je naše poslání v této škole, ale pravdou je, že člověk o tom může milionkrát číst, může mu to někdo tisíckrát vysvětlit, ale pokud nestane tváří v tvář realitě a místním podmínkám, těžko si vytvoří svůj vlastní obrázek.

První den s dětmi nás ale obav více či méně zbavil. Zúčastnili jsme se slavnostního Assembly – setkání v Assembly hall, které každý den předchází samotné výuce. Tam jsme se představili dětem i učitelům, připravili jsme překvapení v podobně hokejového vybavení. Následně se představili učitelé nám a zavládla slavnostní a přátelská atmosféra. Večer předtím jsme se seznámili i s komunitou spolupracující se školou, a tak už jsme si jistější v tom, že to, co tu chceme letos dokázat má pro místní studenty, učitele a obyvatele skutečně smysl. Měli jsme z toho opravdu dobrý pocit.

Od prvního dne už probíhá výuka plynule každý den. Sice se na začátku vyskytlo pár organizačních zádrhelů, ale ty byly rychle vyřešeny. Co se týká školáků, tak i ve třech a půl tisících metrech nad mořem jsou pořádně živí. Je vidět, že je škola skutečně baví a jsou si vědomi významu vzdělání ve svém životě. To ale neznamená, že by seděli jak zařazení v lavicích a vláčně na vše přikyvovali. Přicházejí s vlastní iniciativou, aktivně se účastní výuky a dobrovolníkům jdou vstříc. Některé děti právě absolvují už několikátý ročník prázdninového dobrovolnictví a jsou tedy zvyklé spolupracovat na netradičních projektech a komunikovat v angličtině.

Problémy se od několika prvních dní vyskytovaly na stavbě. Projevila se laxnost, kterou interně nazýváme „indian style“. To znamená, že k domluvenému času lze bez skrupulí přičíst půlhodinku a spolehlivost domluvených úkonů je také poměrně relativní. První den vyměřili kluci s pomocí stavbyvedoucího Samfela plochu pro hřiště, potom zajeli pro potřebný materiál. Další dny ho začali zpracovávat s pomocí nepálských truhlářů (kteří mimochodem pracují i o víkendu) a připravovali budoucí hrací plochu, aby mohla být zarovnána těžkou technikou. Ať ale vyhlíželi přes horizont jak chtěli, parní válec byl v nedohlednu, a tak si pánové dali nechtěný den volna.

Momentálně jsme tedy na prahu druhého týdne. Někteří se potýkají s únavou nebo nemocí. Paradoxně nás nepřekvapily střevní potíže, ale spíše nachlazení a z toho plynoucí problémy. Postupně zkoumáme okolí, vydáváme se stále dál od školy, abychom „dobili baterky“.

Tea Šimonová