Tady se každý více zajímá o ty druhé

Publikováno 16. 5. 2017 | Jitka Zuskova

Může být práce pro spolkovou dobrovolnickou službu splněným snem?A jací jsou vlastně autisté studenti? Překvapivé dojmy odkrývá mladá německá dobrovolnice ze specializovaného zařízení pro autistické a obtížně se učící děti.

Tady se každý více zajímá o ty druhé

Každou chvilku bude mít Jenny Kohle schůzku s dvěma místními učiteli. Zatímco tiskne seznamy žáků, které se musí ještě připravit ke kontrole, vypráví Jenny o své práci: “Když na sebe chce některý z našich žáků upozornit, začne například šermovat rukama, nebo prostě jen bouchá do stolu. To je tady úplně normální.“ Učňovskou školu Paulinenpflege ve městě Winnenden navštěvují kromě dětí s poruchou učení a narušenou komunikační schopností také děti neslyšící a autisté. Mladá dívka si tady zvykla velmi rychle. Kvůli místu ve spolkové dobrovolnické službě absolvovala dokonce i kurz znakového jazyka. „My „normální“ lidé máme nesmírnou slovní zásobu, kdežto slovní zásoba neslyšících lidí zahrnuje méně než polovinu slov. Včasnou a dostatečnou podporou se to dá ale změnit. Pro takovou podporu ale většinou chybí peníze, a proto rodiče stále častěji posílají své děti do všeobecných základních škol namísto do specializovaných zařízení jako je kupříkladu Paulinenpflege. To má za následek, že jsou zde naši studenti poté slabší, někteří dokonce ani nezvládnou závěrečnou zkoušku“, říká mladá dobrovolnice.

Jenny nastoupila do této učňovské školy před dvěma měsíci a už se velmi dobře zapracovala. Maturantka vypomáhá na sekretariátu, zpracovává poštu a zajištuje objednávání zásob papíru. Vedle administrativních úkolů se zúčastnila již několikrát vyučování. „Zastupuji učitele, zadávám žákům úkoly a starám se o ně.“ Kromě toho musí Jenny také některému ze žáků občas předčítat, nebo za nějakou žákyni i psát, pokud nemůže kvůli svému postižení samostatně pracovat. „Co nevidět se budu moci starat i o nového žáka, který k nám brzy nastoupí.“ Jenny bude poté za tohoto žáka zodpovědná a bude ho doprovázet během celého školního dne. Mladé dobrovolnici se líbí, že zde mohla velmi brzy samostatně pracovat. „Někdy je opravdu lepší být ihned po škole hozen do vody, aby byl člověk dříve samostatný.“

Na sekretariátu a v učebně byla přátelsky přijata a také někteří ze žáků se s touto mladou dobrovolnicí již spřátelili. „Je to trochu zvláštní, protože většina žáků je jen o něco málo starší než já, ale přesto jsou ke mně všichni vždy otevření a velmi milí.“ Když prochází Jenny kolem, mnoho studentů jí zdraví a ptají se, jak se jí daří, nebo třeba co má dnes v plánu. Tato dívka prostě již patří do chodu běžného školního dne. Když má Jenny trochu času, věnuje se učení nových znaků pro neslyšící.

„Tahle práce je prostě skvělá“, říká nadšeně Jenny. Také pana ředitele Dr. Wernera Starka vždy zajímá každý problém a zkušenost, kterou s programem spolkové dobrovolnické služby má. Možnost učení a používání znakového jazyka bylo pro ni klíčovým kritériem, proč se rozhodla pro tuto učňovskou školu dvacet kilometrů od Stuttgartu. Není nutné umět znakovou řeč, abyste mohli ve Winnenden pracovat, ale je to rozhodně plus pro život a pro další zaměstnání. „Chtěla bych studovat sociální práci, ale pokud to nevyjde, byla by mou druhou volbou sociální, nebo speciální pedagogika.“

V autistické třídě se právě diskutuje na téma autismus. Felix vypráví, že mu byl autismus diagnostikován poprvé v šestnácti letech: „Předtím jsem se ostatním zdál divný a nedokázali rozklíčovat moje chování.“ Jinému studentovi jménem Paul zjistili autismus již ve čtyřech letech: „Poprvé jsem promluvil hodně pozdě a pak jsem o sobě také mluvil pouze ve třetí osobě.“  Jako někteří autisté má Paul ale jedno speciální nadání a tím je absolutní sluch.

Jenny může přijít ve svém volném čase na vyučování a přihlížet, jak probíhá vyučování u neslyšících a těžko se učících studentů. „Je to pro mě velmi zajímavé. Učím se tu věci, které pak mohu využít i v průběhu celého života. Žáci se k tady k sobě chovají mnohem ohleduplněji, než v ostatních školách“, míní Jenny. „Když se snažím ve třídě vysvětlit něco, co ještě neumím přeložit do znakové řeči, pomáhají mi slyšící studenti s překladem pro své neslyšící spolužáky. Tady se mnohem víc stará jeden o druhého.“ Mladičká dobrovolnice zde sbírá zkušenosti a dojmy, které většině lidem zůstávají skryty a to je přeci jen záviděníhodné.

Zdroj: http://www.ran-ans-leben-diakonie.de/bufdibfd/erfahrungen/hier-achtet-je...