Místní lidé vědí, co je pro ně nejlepší

Publikováno 7. 4. 2010 | Hestia

Nezisková organizaci boNGO Worldwide

„Životnost projektu řízeného místní komunitou nezávisí na pomoci zvenčí,“ říká rozvojová pracovnice Tereza Mirovičová, která se svými třemi kolegy z USA, Švýcarska a Malawi založila neziskovou organizaci boNGO Worldwide. Společně podporují a pomocí různých projektů rozvíjejí potenciál komunit v nejchudších oblastech jihoafrického státu Malawi. Jejich práce je založena na respektu k lidem v dané lokalitě, kteří nejlépe znají svoji situaci, potřeby a možnosti pro dosažení cílů, které si sami zvolili.

Nedávno mě v jednom týdeníku zaujala myšlenka, že my, obyvatelé vyspělých zemí, se na Afriku díváme se shovívavostí staršího sourozence jako na zaostalou oblast, které musíme ukazovat ten správný směr. Přitom se nám v mnohém vyrovná a měli bychom ji konečně začít brát jako rovnocenného partnera. Souhlasíte s tímto názorem?

Já si především myslím, že my, obyvatelé vyspělých zemí, žádný zaručený správný směr nemáme. Ano, většina z nás má dostatek jídla, možnost dobrého vzdělání a následně pak šanci dosáhnout téměř jakékoli mety. Můžeme cestovat, pracovat ve zvolené profesi a kupovat si témeř cokoli. Je ale většina z nás se svým životem spokojená? Nikoli.

Dívat se na Afriku se shovívavostí je podle mého názoru nesmysl. Žijeme na stejné zemi, dýcháme stejný vzduch a v naší globalizované době jeden druhého velice přímo ovlivňujeme a jsme na sobě závislí. Co se stane, pokud se v Africe životní prostředí zhorší natolik, že tam opravdu nebude možné přežít? Eventualita naprostého odlesnění a dalšího nekontrolovatelného šíření pouští není sci-fi, ale realita, kterou v Evropě ještě mnoho lidí nebere vážně, protože ji nežijí, jen o ni příležitostně slýchají v televizi. Co se stane, až skutečně zmizí obdělavatelná půda a Afričané nebudou schopni vypěstovat dost na to, aby utišili hlad? Lidská historie napovídá, že se začnou pohybovat směrem tam, kde je možno přežít. Bude jednou z jejich destinací Evropa? A co si s nimi v Evropě počneme? Na to se sama sebe někdy ptám.

Nejsme zodpovědní za Afriku, ale za svůj svět, jehož je Afrika nedílnou součástí. A je logicky v našem nejlepším zájmu Afriku v jejím rozvoji podpořit. V dlouhodobém horizontu tak navíc ušetříme mnoho peněz a starostí i sami sobě. Myslím, že shovívost v našem pohledu by byla spíš pošetilá.
  
Když už jsme u médií, jak odlišná je reálná situace v oblasti Afriky, ve které se pohybujete, oproti tomu, co je v masmédiích prezentováno?

Problém masmédií je ten, že většinou informují jen o věcech, které lehce zaujmou – hladomor, válka, korupece, AIDS. Když někomu v Čechách řeknu, že pracuji v Africe, reakce bývá velmi často „Ale tam to musí být strašné!“. Afrika ale nejsou jen hladovějící nebo ozbrojené děti. Afrika je také místo, kde fungují sociální vazby a rodina drží skutečně pospolu. Afrika je místo, kde lidé mají čas si sednout a povídat. To jsou věci, které nám v Evropě v poslední době často unikají.

Co vás přivedlo do Afriky? Kdy jste vlastně poprvé pro sebe „objevila Afriku“?

Do Malawi, a Afriky vůbec, jsem se poprvé dostala v roce 2002. Přihlásila jsem se do ročního programu, který vysílal dobrovolníky z celého světa pracovat do projektů v rozvojových zemích. Že jsem se ocitla zrovna v Malawi, byla tedy spíše náhoda. Mým úkolem bylo monitorovat situaci v několika venkovských školkách a pomáhat učitelům lépe vyučovat v situaci, kdy škola nemá tabuli, tužky, papíry ani hračky. I bez pedagogického vzdělání jsem dokázala místním učitelům, kteří se starali o děti ve věku od dvou do sedmi let, hodně pomoci. Společně jsme vymýšleli hry, k teré mohou s dětmi hrát a skrze které se děti mohou učit. Také jsme vyráběli jednoduché učební pomůcky, jako např. karty s písmeny nebo číslicemi. Nejdůležitější bylo, aby děti ve školkách měly dostatek různorodých podnětů a stimulace.

V té době se mi podařilo od rodiny a přátel v ČR získat asi dvacet tisíc korun a za ty peníze byla postavena jedna úplně malá školka ve vesničce Mwanje. Tahle zkušenost mě inspirovala k myšlence, že se do Malawi musím jednou vrátit, tentokrát již samostatně, a na venkově zorganizovat výstavbu opravdu dobré školky, která by poskytovala nejen kvalitní vzdělání dětem předškolního věku, ale také inspiraci, školení a podporu učitelům z okolních školek, kteří postrádají jakékoli pedagogické vzdělání a zkušenosti.

Odtud byl zřejmě už jen krůček k založení organizace boNGO. Z internetových stránek jsem pochopila, že více než na přímou intervenci se zaměřujete na podporu komunity, aby byla schopná si problém řešit sama. Jak taková podpora v praxi rozvojové sociální práce vypadá?

Organizace boNGO podporuje komunity, ve kterých místní vesničané aktivně a samostatně usilují o zlepšení podmínek, ve kterých žijí, ale, jak tomu ve venkovských oblastech Malawi bývá, nemají dostatek prostředků, vzdělání, rozhledu a zkušeností, aby mohli svůj potenciál rozvinout naplno. Zvláštní důraz klademe na předškolní vzdělávání.

Dobrým příkladem z praxe je rozlehlá vesnice Kantimbanya, se kterou boNGO spolupracuje od roku 2006. Kantimbanya leží ve venkovské oblasti, kde nevede silnice a obyvatelé jsou velmi chudí. Z důvodu rostoucího počtu sirotků, především kvůli HIV/AIDS, se kantimbanští rozhodli pro tyto nejpotřebnější děti něco udělat. V roce 2002 založili čtyři centra, ve kterých děti předškolního věku tráví dopoledne pod dohledem učitelů, místních dobrovolníků, a dostanou najíst. Když jsme s organizací boNGO v roce 2006 vesnici Kantimbanya navštívili poprvé, byla to již velice dobře fungujíc&iacut e; síť několika desítek místních dobrovolníků, kteří věnovali svůj volný čas práci v těchto centrech. Požádali nás o podporu a tak začala spolupráce, která trvá dodnes.

boNGO přivedlo kantimbaňské dobrovolníky na myšlenku oficiální registrace jejich organizace u místního ministerstva pro rozvoj. Díky tomu pak dobrovolníci pro svá centra získali vybavení jako talíře či deky a možnost další podpory do budoucna. Dále bylo jasné, že pro zefektivnění svých aktivit potřebují trvalý zdroj peněz. Kantimbanští přišli s nápadem zřízení kukuřičného  mlýna a boNGO jim pomohlo získat potřebné finance. Důležité bylo, že naše organizace poskytla prostředky jen na to, co komunita nemohla získat sama, např. cement, samotný mlýn apod. Pracovní sílu a lokálně dostupné materiály, jako cihly, dřevo a písek, poskytli dobrovolníci. Mlýn funguje už třetím rokem a pravidelné výnosy zajišťují dostatek jídla v centrech a malé platy pro učitele.

Organizace boNGO podporuje kantimbaňský program take skrze školení učitelů. Díky němu, se předškolní výchova ve čtyřech kantimbaňských školkách zkvalitnila a děti, které do nich docházejí, mají následně na základních školách prokazatelně lepší výsledky než děti, které v předškolním věku zůstávají doma a nikdo se jim nevěnuje.

Můžeme tedy říci, že veškerá podpora, kterou boNGO v Kantimbanye poskytuje, umožňuje této vesnici zefektivnit vlastní svépomocné snahy a neubírá jí nic na její nezávislosti.

Na základě jaké zkušenosti jste se odklonila od řekněme tradičního, běžného přístupu „já vím, co potřebujete“ k „vy sami nejlépe víte, co potřebujete“?

Když jsem do Malawi přijela na podzim roku 2005, měla jsem jasno. Měla jsem, a stále mám, víru v nesmírnou důležitost předškolního vzdělávání, a proto jsem chtěla na venkově, ve vesnici, kde takové zařízení chybí, zřídit školku pro děti od tří do šesti let. Spolu se svými kolegy jsme vybrali vesnici, kde bylo mnoho dětí předškolního věku, ale žádná školka. V této vesnici, která se jmenuje Juma, jsme začali náš projekt realizovat. Zároveň s probíhající výstavbou školky jsme udělali v přilehlých vesnicích kampaň, jejím? ? cílem bylo přimět vesničany zapojit se do projektu, aby jej jednou mohli plně převzít do svých rukou a o školku se samostatně starat. Jenže to nefungovalo. Jen hrstka lidí projevila o projekt aktivní zájem a to nestačilo. Ptali jsme se sami sebe, proč. Ta školka přece místním dětem tolik prospěje a v dlouhodobém horizontu jim dá šanci na lepší vzdělání a život! Postupně jsme začali chápat, že postavit školku ve vesnici Juma byla naše osobní ambice a přání a že místní před naším příchodem o nic podobného neusilovali. Znamenalo to pro nás hodně zklamání a především frustrace, že místní se do zřizování školky aktivně nezapojovali.

V roce 2006 jsme se seznámili s odlehlou vesnicí Kantimbanya, o které jsem již hovořila. Kantimbanya byla, a stále je, plná odhodlaných lidí, kteří mají vlastní vizi – chtějí svým dětěm nabídnout co nejlepší předškolní výchovu. Když se boNGO rozhodlo vesnici Kantimbanya podpořit, vznikající spolupráce byla úplně jiná než ve vesnici Juma. Byla to spolupráce dvou rovnocenných partnerů, kteří mají stejný cíl a do jeho realizace dávají maximum. A právě tento rozdíl – zkušenost s dvěma odlišnými    & nbsp;             komunitami a uvědomění si faktu, že rozvojová organizace by komunitu, ve které pracuje, neměla ke spolupráci přemlouvat – boNGO nasměroval pryč od tradičního ”vím, co potřebujete” k netradičnímu „vím, že víte, co potřebujete, a chci vás ve vašich snahách podpořit“.

Vykazuje komunita lepší výsledky, když má možnost být tím expertem, který ví, co a jak je třeba dělat, než když musí – nebo může jen přijímat naše západní pojetí pomoci?

Podle naší zkušenosti ano. Způsob, jakým boNGO pracuje s místními komunitami, podporuje jejich samostatnost a sebedůvěru. Některé rozvojové organizace fungují tak, že rozdávají věci. Taková pomoc nejen že je pouze krátkodobá, ale především má ničivé následky na přirozenou lidskou snahu o vlastní rozvoj. Tam, kde se rozdávají věci zadarmo, zůstává natažená ruka a pocit, že není nutno spoléhat se sám na sebe.

Mnoho pracovníků rozvojových organizací si někdy klade otázku: „Je správné, že těmto to lidem říkám, co je pro ně dobré? Z čeho plyne moje jistota?“ Způsob, jakým boNGO rozvojovou práci pojímá, dělá tuto otázku o něco méně palčivou. boNGO totiž nepřináší do komunit rozvoj, ale navazujeme na snahy místních a věří v jejich schopnost vědět, co je pro neě nejlepší. Rozdíl je také v udržitelnosti projektů. Životnost projektu iniciovaného a řízeného místní komunitou, která ví, co chce, a aktivně o to usiluje, nezávisí na pom ocné ruce zvenčí. Externí podpora dokáže snahy takové komunity zefektivnit, ale její ukončení nemá na celkový “život projektu” vliv. V neposlední řadě je to výhoda i pro samotnou rozvojovou organizaci, která si může být jistá, že ačkoli svou „intervenci“ v určitém projektu ukončila, investované finanční a lidské zdroje se vyplatily, protože projekt pokračuje díky energii místní komunity dál.

Je organizačně náročné snoubit pohledy na věc a přístupy členů týmu boNGO, když každý z vás je z jiné země, a vychází tedy zřejmě z jiné sociální zkušenosti?

Není. Náš čtyřčlenný tým pochází z Malawi, Švýcarska, USA a ČR. My tři z ekonomicky rozvinutých zemí vnímáme místní realitu podobně a již víme, co očekávat, jak hovořit, jakému tématu se vyhnout, kdy radši mlčet. Náš malawský kolega nám v tom hodně pomohl. A co se týká pohledu na rozvojovou práci samotnou – je to neustálý proces. Každá nová zkušenost má možnost nějakým způsobem ovlivnit naše vnímání celé problematiky. Myslím si, že je důležité neustrnout. Každá vesnice, ve kter&eac ute; pracujeme je jiná a je třeba prokázat dostatek pružnosti a empatie a ke každé z nich přistupovat individuálně.

Má vaše práce nějaký přesah do České republiky?

Zatím jen málo. Na jaře jsem zorganizovala několik veřejných přednášek o boNGO a v několika časopisech se objevil příběh o vzniku a programech boNGO v Malawi. V létě bylo boNGO zaregistrováno jako české občanské sdružení s cílem umožňovat hlubší porozumění mezi obyvateli globálního severu a jihu a získávat finanční prostředky na programy realizované v Malawi. Doufám, že budoucnost přinese více možností.

Pomineme-li profesní zkušenosti, co vám v osobní rovině přináší organizace boNGO a pomoc v Malawi?

Vlastně pro mě není důležité, že pracuji právě v Malawi. Jsou to nakonec jednotliví lidé, se kterými a pro které to dělám, a ti by mohli žít v kterékoli jiné zemi. Na druhou stranu je ale pravda, že Malawi je jedna z nejchudších zemí světa a žije tu příliš mnoho dětí, které nemají šanci na zdravé a šťastné dětství. Je pro mě velice důležité, že pracuji pro organizaci, kterou jsem sama založila, že mohu spolurozhodovat o tom, kterým směrem se bude ubírat, a o způsobu, jakým to bude dělat. Možnosti, svoboda i odpovědnost, které s existencí vlastní organizace souvisí, jsou velké a někdy i děsí, ale já bych neměnila.

V osobní rovině moje práce přináší schopnost dívat se na věci bez předsudků a tolerovat. No a samozřejmě je báječný pocit vědět, že díky mé práci budou mít tisíce dětí kvalitnější dětství, které se pak dozajista odrazí v jejich vývoji a budoucím životě. V neposlední řadě je to také velké dobrodružství a spousta zážitků, které bych v rámci běžného života v České republice nikdy nezískala.

boNGO Worldwide je nestátní nezisková organizace ve východoafrické Malawi usilující o zkvalitnění předškolní výchovy, především na venkově. boNGO se soustředí na podporu vesnic, ve kterých sami místní lidé aktivně rozvíjejí centra předškolního vzdělávání, ale postrádají zkušenosti a materiální zdroje. Finanční přísp ěvky na podporu boNGO lze zasílat na transparentní účet veřejné sbírky u Raiffeisen Bank, a.s. (č.ú. 6060660606/5500). Více na www.bongoworldwide.org.