Jak chutná Afrika

Přijali jsme pozvání od Salesiánské asociace Dona Boská na akci nazvanou - Dnes jím jako Afričan. Hudebník Pedro z Angoly za vydatné pomoci Pavla Šporcla, známého houslového virtuosa, připravoval fufu s chakaiakou. Exotické jídlo zároveň poukázalo na velkou chudobu a hlad Afriky. O to víc pak vynikl smysl projektu na podporu dobrovolníků, kteří v dalekých rozvojových zemích pomáhají.

Poměrně častou výchovnou frází se stala věta: „Co by za to daly děti v Africe...!" Většina z nás si však vůbec nedokáže představit, jak se Afričané skutečně stravují. Málokdo ví, že průměrný obyvatel černého kontinentu je rád, když se může najíst dvakrát denně.

Africký jídelníček však není omezený jen co do množství. Strava je velice jednostranná. Nejčastějším chodem je obyčejná kaše v různých modifikacích a pod různými názvy: bukari, milipap, fufu. Přesto jsou Afričané na své jídlo hrdí a dokážou si ho všelijak zpestřit. Salesiánské asociace Dona Boská, která vysílá do Afriky své dobrovolníky, oslovila několik osobností a pozvala je, aby okusili chuť Afriky.

Maminčiny fazole

Kuchyňka salesiánského střediska v Praze-Kobylisích je útulná a hned na první pohled je zřejmé, že se tu bude vařit. Na talířcích jsou připravené nakrájené suroviny a nad nimi kraluje Pedro Joao Macaxi Ngonga. Pochází z Angoly a v rámci programu Adopce na blízko pomáhá spolu s dalšími připravovat budoucí dobrovolníky na realitu Afriky. V době velké nejistoty za občanské války mu strýc sehnal stipendium, a tak jako šestnáctiletý přijel v roce 1989 ještě se dvěma kamarády studovat do tehdejšího Československa. Předesílá, že není kuchař. Vařit se naučil z nouze. Protože se mu česká jídla z jídelny brzy přejedla, začal vzpomínat, jak vaři la maminka...

Pedro i zástupci Salesiánské asociace mají na sobě pestré africké obleky. Také Pavel Šporcl dostává darem africkou košili a s chutí se staví ke sporáku. Prý i doma rád vaří. Evidentně ho potěšilo, že jsou s Pedrem oba hudebníci. Africká hudba skupiny Nsango Malamu, v překladu Dobrá zpráva, zní v kuchyňce jako kulisa. Jedná se o duchovní a folklorní muziku z angolo-konžské oblasti v podání hudebníků z Konga, Angoly a Čech.

Ale to už začíná vonět osmažená cibulka a Pedro vysvětluje: „Já vařím klasické fazole tak, jak je vaří maminka u nás v Angole. Stejně se vaří i v Kongu, protože naše kultury jsou hodně propojené."

Svou matku zmiňuje ještě několikrát a hovoří o ní s velkou úctou. „Maminka ráda vaří. A nejen ona. U nás jsou holky vychované tak, že rády vaří, berou to jako svoje poslání, součást svého života. U nás každá žena, aby si našla ženicha, musí umět vařit a starat se o domácnost," odpovídá Pavlu Šporclovi. Ten zkušenou rukou míchá zeleninu a fazole, podle pokynů přidává rajský protlak a sůl. Nakonec přebírá vařečku opět Pedro, aby dokončil úpravu. Africké fazole se totiž musí trochu rozmačkat, aby pustily šťávu. Ještě zbývá přidat trošku vody a Pedro s povzdechem dodává, že africké bylinky na dochucení ; se u nás nedají sehnat.

Fufu je hlavní jídlo

Původně byla avizována příprava milipapu, což je kaše z kukuřice. Pedro k fazolím připravuje podobnou kaši, v Angole se jí říká fufu. Vaří se z velmi jemné maniokové mouky. U nás není k dostání, ale v Německu prý ano. Afričané si u nás za ni našli náhradu, používají dětskou krupičku. Pro zajímavost nám Pedro vyprávěl, že v době, kdy krupička nebyla vždy k dostání, kupovali si ji do zásoby ve velkém množství. Vařili jídlo i pro kamarády, a tak mívali velkou spotřebu. Když jednou se spoustou krupičky vycházeli z obchodu, prodavačka se udiveně ptala: „To máte tolik dětí?"

Příprava fufu se na první pohled zdá být velmi jednoduchá. Do vroucí vody se postupně sype krupička a přitom se musí intenzivně míchat, aby nevznikaly hrudky. Přesné množství vody a krupičky jsme se však nedozvěděli. Pedro tvrdí: „U nás se vaří spíš od oka." Správná hustota se musí odhadnout.

Ke konci jde míchání kaše pěkně ztuha. „Teď si představte, že tohle vaří naše jedenáctileté dvanáctileté sestry v takovém velkém kastrolu. Postaví si ho na zem, přidržují ho nohama a oběma rukama míchají," vysvětluje Pedro a Pavel Šporcl dodává: „Tolik kaše jsem v životě nedělal."

Tak, a je hotovo. Můžeme jít ke stolu. Pedro ještě ukazuje, jak správně servírovat, a opět nezapomene zmínit, že tak to dělávala maminka. V Africe je hlavním jídlem fufu a fazole jsou přílohou. Společné jídlo je zvykem zahajovat modlitbou, a tak se jídelnou salesiánského střediska rozféhá africká píseň Mposa na libondeli - Toužím po modlitbě.

„Chutná mji to, chakalaka je výborná, fufij o poznání horší, ale vzhledem k tomu, že jsem dneska nesnídal, jsem spokojený," chválil Pavel Šporcl společné dílo. Známý houslista se snaží pomáhat, kde se dá. Poměrně často hraje na benefičních a charitativních koncertech, dává do dražby své šátky... Projekt Salesiánské asociace Dona Boská ho zaujal: „Tohle bylo zase něco jiného, jak podpořit dobrou věc. Nikdy jsem Afričanem nebyl, tak jsem si řekl, že bych to mohl vyzkoušet."

Akce Dnes jím jako Afričan probíhala během celého měsíce března. Bylo možné se zapojit na www.facebook.com/dnes.jim. jako.african. Okolo sta mladých lidí si na internetovém plánovači Doodle vybralo den, kdy budou jíst podle afrického jídelníčku. Přidala se i moderátorka Adéla Gondíková, která se rozhodla africký pokrm připravit sama.

Také já jsem odcházela plná odhodlání předložit fufu s chakalakou svým nejbližším, aby i oni poznali chuť Afriky. Mnohem větší úspěch jsem však měla s Pedrovým CD Embenga Yemba - Holube zpívej. Africké písně skupiny Nsango Malamu jsou opravdovým povzbuzením. Afričan ví, za co všechno Hospodina chválí a proč zpívá Haleluja!

***

Salesiánská asociace Dona Boská (SADBA) realizuje nový projekt v oblasti rozvojové pomoci. Namísto peněz posílaných přímo do problémových oblastí či adoptování jednoho konkrétního dítěte, je budována síť dobrovolníků, kteří se v dané zemi osobně s láskou věnují ohroženým a znevýhodněným dětem a mládeži. Aktuálně dobrovolníci působí v JAR, Zambii, Mexiku, Indii, Bulharsku i v České republice. V minulosti byli vysláni též do Konga, Súdánu, Etiopie, Lesotha a dalších zemí. Dobrovolníci slouží zdarma a ještě musejí mnoho investovat. Náklady na přípravu, cestovné, vízum, očkování, pojištění, stravování, ubytování pro jednu osobu činí 130 až 250 tisíc korun. Informace o tomto občanském sdružení najdeme na www.sadba. org. SADBA se pokouší shánět prostředky z grantů a mimo jiné založila také Klub přátel adopce na blízko. Přihlásit se je možné na www.adopcenablizko.cz nebo na adrese: Salesiánská asociace Dona Boská, os., Kobyliské nám. 1,182 00 Praha 8-Kobylisy, tel.: 283 029 229; 732 951 497; email: sadba@sadba.org.