Dobrovolnictví na onkologii

Dobrovolnice Veronika Koutná se zamýšlí nad svou činností na Onkologickém oddělení Olomoucké nemocnice

O Amelii jsem se dozvěděla před více než dvěma lety v podstatě náhodou, když jsem ze zvědavosti zadávala do internetového vyhledávače v různých kombinacích hesla „dobrovolnictví+onkologie+Olomouc“. Tehdy mě vcelku překvapilo, když jsem ve výsledcích narazila na stránky Amelie a na nich uvedenou možnost dobrovolnictví na Onkologické klinice Fakultní nemocnice v Olomouci. Vůbec jsem o té možnosti netušila. Dnes, po téměř dvouleté dobrovolnické činnosti s onkologickými pacienty, přebírám funkci koordinátora dobrovolníků a to mě nutí se nad mou dosavadní činností v Amelii zamyslet.

Jedním z prvních impulsů pro vyhledávání možností dobrovolnických činností v Olomouci bylo relativně velké množství volného času při studiu. Ne že bych se v tehdy ve volných chvílích přímo nudila, ale koloběh škola-brigáda-škola mi ke štěstí nestačil. Můj studijní režim mi umožnil trávit jedno odpoledne s pacienty bez pocitu, že nestíhám nebo zanedbávám něco jiného. Naopak, s odstupem času teď mohu říct, že mé humanitně zaměřené studium dobrovolnictví na onkologii spíše obohatilo. A nejen studium, i život celkově.

Ať už šlo o setkávání s pacienty a povídání na pokojích nebo skupinové výtvarné dílny, do kterých se dobrovolnický program v Amelii časem vyvinul, vždy mě po skončení programu napadalo, zda jsem to opravdu já, kdo přichází pacientům „něco dát“. Často jsem totiž měla pocit, že to naopak oni dali něco mně. Za pacienty do nemocnice jsem obvykle přicházela s hlavou plnou vlastních starostí a zpátky jsem šla zvesela naplněná optimismem a pozitivní energií. Kromě pocitu smysluplného trávení volného času jsem díky dobrovolnictví získala i určitý životní nadhled, se kterým snáze zvládám své běžné úkoly a povinnosti.

Podobně často mě ale zaráží i údiv pacientů, kteří jsou upřímně a snad mile překvapeni, že mladí studenti mají zájem o většinou postarší vážně nemocné pacienty a dobrovolně jim věnují svůj čas. Dotazy, proč raději nejdeme někam do kavárny nebo do kina, mě uvádějí do rozpaků. Na druhou stranu těžko to mít pacientům za zlé, v naší republice prostě zatím stále není považováno za normální, když někdo dělá něco pro druhé bez vidiny odměny, zejména té finanční. A co teprve když se přitom pouští do tak neoblíbených míst, jako je oddělení onkologie. Dobrovolník, který se s úsměvem na tváři pohybuje po nemocničních pokojích a nabízí program, za který nic na oplátku neočekává ani nechce, pak v prvních chvílích může působit minimálně podezřele.

Je-li něco, co si při své dobrovolnické činnosti i budoucí práci koordinátora kladu za cíl, pak je to právě nabourávání tohoto stereotypu. Mé dobrovolnictví v Amelii je jen „kapkou v moři“ všech možných dobrovolnických činností jak ve světě, tak u nás. Pokud se mi však jeho pomocí podaří kromě zkrácení dlouhé chvíle a rozptýlení od pesimistických myšlenek pacienty na onkologii přesvědčit, že i v těžkých chvílích jsou tady lidé pro ně bez očekávání jakékoli odměny, pak věřím, že to, co dělám, má smysl.

Veronika Koutná