Druhy dobrovolnictví

Dobrovolnictví v české společnosti

PhDr. Jiří Tošner, HESTIA, o. s.

Jak jsme začínali …

Píše se rok 1998 a my se učíme pracovat s dobrovolníky v Programu Pět P – v preventivním programu, ve kterém se dospělý dobrovolník věnuje 2-3 hodiny týdně dítěti školního věku. Zvoní telefon a ozývá se mužský hlas: „Tak mi říkala manželka, že máte někoho, kdo by se věnoval našemu Pepíkovi. Prosím vás, a to je normální, co je to za člověka, který by se chtěl scházet s tím naším klukem, vždyť je to takovej sígr, a ještě k tomu zadarmo? Nejste vy náhodou nějaká sekta, těch se teď vyrojilo…“.

S pánem jsme se nedohodli, ale podstatnější je, že ani my jsme nebyli tehdy přesvědčeni o tom, že dobrovolnictví má budoucnost v České republice s dědictvím narušených mezilidských vztahů z období totality.

Dobrovolnictví jako společenský jev

Nejprve je třeba říci, že lidé si pomáhají od nepaměti, solidarita a vzájemná pomoc tvoří základ existence lidské společnosti. Každý z nás je v životě někdy dobrovolníkem. Těžko se hledá hranice mezi pomocí příbuzným, sousedům, kterým nabídneme pomoc, a dobrovolnou prací pro školu, sportovní klub či obecní park.

Zároveň platí, že v současnosti je naší společností dobrovolnictví chápáno jako něco, co mělo odejít spolu se socialismem, nebo co se hodí pro osamělé a zakomplexované lidi. Proto bychom se rádi pokusili o vyvrácení několika mýtů a naopak zdůraznili principy, na základě kterých může dobrovolnictví nejen pomáhat potřebným, ale zároveň přispívat k mravní rehabilitaci národa.

Dobrovolnictví, podobně jako celá naše společnost, stále ještě není v takovém stavu, aby pro ni filantropické aktivity byly něčím běžným a přirozeným.

Dobrovolnictví není oběť

Jako konkrétní příklad můžeme uvést výsledky z průzkumu dobrovolníků provedeného v Pečovatelském domově v Praze-Řepích. Ukázalo se, že motivace dobrovolníků docházejících do domova, který je ve správě Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského, není především náboženská. Dále se ukázalo, že dobrovolníci nejsou lidé s nenaplněným volným časem nebo chybějícími rodinnými vazbami, ale jako nejlepší dobrovolníci se jevili humanisticky orientovaní jedinci, sociálně integrovaní a angažovaní v mnoha dalších aktivitách. Toto zjištění není náhodné a naše zkušenost ho jen potvrzuje.

Dobrovolnictví není zcela zadarmo

Také je třeba říci, že zde nehovoříme o dobrovolnictví typu: „Dnes já tobě, zítra ty mně“, kterému můžeme říkat přátelská či sousedská výpomoc. Tato forma vzájemné dobrovolné pomoci vždy byla, je a bude postavena na dobrých vztazích mezi lidmi v domě, ulici či obci, tedy v přirozené komunitě. Zabýváme se veřejně prospěšným dobrovolnictvím, kdy lidé nabízejí svůj čas a energii, aniž by očekávali „oplátku“. Toto dobrovolnictví lidé nabízejí prostřednictvím dobrovolnických center, nebo se obrátí na nejbližší organizaci, kde mohou pomoci.

Dobrý příklad jsme viděli v pečovatelském ústavu v holandském Driebergenu se stovkou klientů, většinou ležících a chronicky nemocných, o které se stará necelá stovka placených zaměstnanců a kterým pomáhají téměř dvě stovky dobrovolníků. V ústavu pracuje placený koordinátor dobrovolníků a dostalo se nám důkazů, že jeho mzda je dobře vynaložena a bohatě vyvážena činností dobrovolníků, jak z pohledu odpracovaných hodin, tak z pohledu kvality péče.

Dobrovolníci nejsou levná pracovní síla

V posledních letech se stává, že se na nás jako na dobrovolnické centrum obrátí organizace s tím, ať jim na určitý den pošleme určité množství dobrovolníků, protože je potřebují naléhavě na to a ono. Dobrovolná pomoc ale nemůže být předepsána, musí vyvěrat z potřeb a motivace dobrovolníků a musí respektovat potřeby klientů či služeb, které organizace poskytuje.

Na druhé straně je několik málo omezení, které limitují činnost dobrovolníků. Mezi ně patří zásada, že dobrovolník by neměl nahrazovat práci profesionálů a dále že by neměl dělat činnosti, do kterých se nikomu nechce. Objednat si dobrovolníky jako předem připravený a hotový nástroj – o tom dobrovolnictví není.

Definice dobrovolnictví

Dobrovolnictví jako veřejně prospěšnou činnost chápeme jako ochotu člověka dát část svého času a sil ve prospěch potřebné organizace nebo člověka, aniž by s příjemcem pomoci byl vázán přátelskými či jinými vazbami. Z dobrovolné činnosti má přínos nejen její příjemce, ale i dobrovolník, kterému přináší nové přátelské vztahy, nové zkušenosti a dovednosti, někdy i částečné řešení problému nezaměstnanosti.

Dobrovolníky najdeme nejčastěji v nestátních neziskových organizacích, které po roce 1989 kromě obnovy své činnosti rehabilitují také dobrovolnictví, jako jednu z občanských ctností, která je v řadě zemí světa považována za samozřejmou součást života. Je třeba připomenout, že dobrovolnictví má v českých zemích bohatou tradici. Jeho kořeny sahají do období národního obrození a následně do doby prvního československého státu po roce 1918, kdy dobrovolné spolky významně ovlivnily kulturní úroveň mladého českého státu.

Oblasti s největším zapojením dobrovolníků v současnosti jsou ekologická oblast, humanitární a lidských práv, sociální a zdravotní, kulturní, sportovní, vzdělávací a oblast práce s dětmi a mládeží.

Působení dobrovolných hasičů je příkladem nejen vzájemně prospěšného dobrovolnictví, ale plní zejména významnou roli ve veřejně prospěšných dobrovolnických aktivitách. Dobrovolní hasiči se podílí na odstraňování následků v případech povodní i jiných živelních pohrom, ekologických havárií  a jiných mimořádných událostech. Spolupůsobí též při prevenci požárů a dalších podobných nežádoucích událostí.

Dobrovolnická služba

Dobrovolnická služba je definována zákonem č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů (zákon o dobrovolnické službě), ve znění pozdějších předpisů. Za dobrovolnickou službu se považují takové aktivity, při nichž dobrovolník poskytuje ve svém volném čase, ze svobodné vůle a bez nároku na odměnu pomoc spoluobčanům a společnosti obecně. Zákon představuje ucelený, vzájemně provázaný systém podmínek, jejichž splnění umožňuje občanským sdružením, obecně prospěšným společnostem, církvím a náboženským společnostem a jejich právnickým osobám, dosáhnout na udělení akreditace pro oblast dobrovolnické služby. Udělování akreditací spadá do působnosti Ministerstva vnitra. Akreditace je svého druhu „značkou kvality“ - garancí, že organizace s akreditovaným projektem všem svým partnerům působícím v akreditovaném režimu zajišťuje služby ve standardní kvalitě. Akreditace je udělována  na 3 roky nestátním neziskovým organizacím, které zajišťují výběr, přípravu, vyslání, pojištění, smluvní vztahy, bezpečnost apod. pro dobrovolníky. Akreditované organizace mohou požádat u Ministerstva vnitra  o státní dotace na organizovaní dobrovolnické služby.

Zákon nepůsobí direktivně, protože nechává na těch, kteří dobrovolnictví vykonávají a organizují, zda proces akreditace podstoupí a tedy zda se zákonem o dobrovolnické službě budou řídit.

Seznam organizací s akreditovaným projektem: http://www.mvcr.cz/clanek/seznam-akreditovanych-projektu.aspx.

Více informací o zákonu: http://www.mvcr.cz/dobrovolnicka-sluzba.aspx.

Management dobrovolnictví

Aby bylo dobrovolnictví opravdu přínosem, musí být profesionálně řízeno. Proč trváme na profesionalitě dobrovolnictví? Vstup dobrovolníka do organizace představuje systémovou změnu a zároveň otevření se organizace okolnímu světu. Tato změna nemusí být přijatelná pro všechny. Obavy zaměstnanců z nového, cizího prvku – dobrovolníka, mohou být vážnou bariérou dobrovolnictví. Setkali jsme s výpověďmi zdravotních sester, či sociálních pracovnic o tom, jaké byly z počátku jejich obavy a jak by si nyní svoje pracoviště bez dobrovolníků neuměly představit.

Dobrovolnictví ve světě dosáhlo takového rozsahu, že se vytvořil nový obor – management dobrovolnictví. Dobře připravený dobrovolnický program může zvýšit výkonnost i profesionalitu organizace a při tom neubírá na tvořivosti a spontaneitě dobrovolníků.

Dobrovolnická centra a jejich poslání

V České republice působí neziskové organizace – dobrovolnická centra, které se specializují na management dobrovolnictví. Jsou to obvykle nestátní neziskové organizace poskytující informace a podporu dobrovolnictví ve svém regionu a podporující spolupráci s dalšími neziskovými organizacemi s cílem zapojení co největšího počtu obyvatel do řešení problémů komunity.

Při zvažování jak začít organizovat dobrovolnictví stojí na jedné straně míra spontaneity a tvořivosti dobrovolníků. Na straně druhé stojí míra pravidel, kterým se dobrovolník musí podřídit, aby jeho činnost organizaci prospívala a nenarušovala její chod. Doporučujeme hledat rovnováhu mezi oběma přístupy.

Informace o regionálních dobrovolnických centrech, o jejich programech, o metodice dobrovolnictví najdete na stránkách www.hest.cz. Burzu dobrovolnictví, řadu článků a dalších informací najdete na adrese www.dobrovolnik.cz, včetně anglické verze www.volunteer.cz.

Rozvoji dobrovolnictví, kromě tisíců samotných dobrovolníků, pomohl od roku 2003 zákon o dobrovolnické službě – byl to první legislativní počin, kterým vzal stát na vědomí, že dobrovolná činnost má své místo ve společnosti. Podrobnosti najdete na adrese www.mvcr.cz a také v položce Dobrovolnictví a paragrafy.

Koncem roku 2008 se dobrovolníci objevili po boku profesionálních pracovníků v zákoně o sociálních službách a začíná jich pomalu přibývat v domovech pro seniory, ale i v nemocnicích a hospicích. Podrobněji viz Dobrovolnictví v sociálních službách a Dobrovolnictví ve zdravotnictví.

Mezinárodní výzkum dobrovolnictví

S koncem roku 2010 byl ukončen výzkumný projekt „The Patterns and Values of Volunteering in the Czech and Norwegian Society“ (Vzory a hodnoty dobrovolnictví v české a norské společnosti).

Projekt realizovalo občanské sdružení HESTIA - Národní dobrovolnické centrum, ve spolupráci s Univerzitou Karlovou (Fakulta humanitních studií a Fakulta sociálních věd), Nadací rozvoje občanské společnosti a norským partnerem Institute for Social Research v Oslu. Projekt byl finančně podpořen Národním vzdělávacím fondem z Fondu pro podporu výzkumu (finanční prostředky EEA a Norska).

Výstupem projektu je kniha autorů Pavola Friče, Terezy Pospíšilové a kol. „Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století“. Kniha představuje zcela nová data a výsledky analýz dobrovolnictví, které dosud nebyly k dispozici. Jediná předchozí publikace, která přinášela výsledky původního empirického výzkumu, vyšla před deseti lety. Její rozsah, i záběr byl podstatně užší (viz Frič, P. a kolektiv: Dárcovství a dobrovolnictví v České republice, NROS a AGNES, Praha 2001).

Hlásíme se tím k tématu, které u nás dosud nebylo v popředí zájmu sociálních nebo humanitních věd, ale které je akademickým tématem a dotýká se klíčových témat proměn post/moderní společnosti, občanské společnosti, důvěry či sociální koheze. Kromě toho je dobrovolnictví stále častěji nahlíženo jako řešení krize sociálního státu, jako pomoc sociálně slabým, řešení problémů seniorů či naopak mladých lidí.

Co dobrovolnictví také přináší …

Začal jsem nepovedeným rozhovorem s otcem dítěte, dovolte mi na závěr úryvek z výpovědi dobrovolnice, který svědčí o přínosu této činnosti pro samotné dobrovolníky. Tato žena říká: „Obyvatelé domova mi neskutečně pomohli a snad i já jim. Náplň prožitého času spočívá ve vycházkách, předčítání knih, hraní karet, ručních pracích, aranžování květin, hovorech o všem možném, posezení u kávy, návštěvách muzea, výstav, zpívání a dalších činnostech. Můj obdiv mají všichni a jsem jim moc vděčná za to, že jsem jimi byla přijata. V domově seniorů se mi vrátila životní energie a chuť ještě něco, byť malého, dokázat. Pořídila jsem si harmoniku, na kterou se budu učit a housle, na které jsem kdysi hrávala. V domově probíhá muzikoterapie, tak věřím, že i já budu moci přispět k jejímu zpestření. Dobrovolná činnost se tak stala pevnou, pozitivní součástí mého života.