Dobrovolnická centra a programy

I.  Vývoj po roce 1989

Rozsáhlejší organizované pokusy o systematické zavádění dobrovolnické činnosti v ČR se objevily až ve druhé polovině 90. let minulého století. V tomto případě hovoříme o modelu formálního dobrovolnictví, který zahrnuje dobrovolné aktivity organizované prostřednictvím dobrovolnických center či jiných neziskových organizací realizujících dobrovolnické programy, případně přímo prostřednictvím poskytovatelů služeb. Dobrovolníky vede obvykle profesionál – koordinátor dobrovolníků, který se řídí pravidly managementu dobrovolnictví, specificky upravenými pro konkrétní oblast služeb. Koordinátor dobrovolníků je nová profesní pozice obsahující prvky sociální práce a personalistiky.

Oblasti, v nichž jsou formální dobrovolníci velmi prospěšní a zároveň je třeba jejich činnost pečlivě formálně organizovat, jsou zejména sociální služby a zdravotnictví. V roce 1998 byl z iniciativy Open Society Institut New York (dále OSI) uskutečněn první samostatný dobrovolnický program pro nemocnice, do kterého se přihlásily Baťova nemocnice ve Zlíně a nemocnice sv. Karla Boromejského v Praze. O rok později spustilo Národní dobrovolnické centrum HESTIA ve spolupráci s Open Society Institute New York a nadací Open Society Fund Praha pilotní program s názvem „Dobrovolníci v nemocnicích“. Klinika dětské onkologie ve Fakultní nemocnici Motol, se stala v r. 1999 prvním zdravotnickým lůžkovým pracovištěm, se kterým HESTIA zásluhou prof. Kouteckého navázala kontakt.

Počet nemocnic a dalších sociálně-zdravotních zařízení, které se zapojovaly do programu, se rozrůstal. V dubnu roku 2001 jich bylo 5 (Klinika dětské onkologie ve Fakultní nemocnici Motol v Praze, Odborný léčebný ústav ortooptický nemocnice v Kroměříži, Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě u Brna, Léčebna dlouhodobě nemocných v Ryjicích, Ústí nad Labem a Nemocnice v Českých Budějovicích). Postupně vznikaly i metodické příručky pro tuto oblast dobrovolnictví (Novotný, 2002; Zemanová, Kořínková, Tošner, 2005).

Koncem roku 2009 to bylo již více než 40 zdravotních a sociálně-zdravotních zařízení, jako nemocnice nejrůznějšího typu, léčebny dlouhodobě nemocných, hospice, kojenecké ústavy, dětské lázeňské léčebny, oční kliniky, denní stacionáře, centra respitní péče, centra pro duševně nemocné a další. Počty registrovaných dobrovolníků účastnících se programu „Dobrovolníci v nemocnicích“ se pohybují v počtech přes 1000 osob ročně.

V resortu práce a sociálních věcí začalo být formální dobrovolnictví využíváno nejprve v několika nestátních rezidenčních zařízeních, nejčastěji v tehdy nazývaných domovech důchodců, v programu pod názvem „Dobrovolnictví pro seniory“. Program koncem 90. let navazoval na často neformální pokusy, kdy do domova zavítal někdo z příbuzenstva či ze sousedství, poté se tam vracel a svojí pozornost věnoval i dalším obyvatelům.

V letech 2004 – 2005 realizovala HESTIA s partnery Domov Sue Ryder Praha a Domov sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích projekt podpořený ze zdrojů EU Phare z programu Podpora aktivního života seniorů, pod názvem „Zvyšování efektivity dobrovolnictví jako nástroj zlepšování kvality péče a důstojnosti života seniorů“, jehož výstupem byla „Metodika integrace dobrovolnictví v zařízeních pro seniory“ (Kolektiv, 2005).

V letech 2006 – 2008 byl ve 13 domovech pro seniory Středních Čech realizován již síťový a systémový projekt podpořený z OP RLZ pod názvem „Management dobrovolnictví v zařízeních sociálních služeb“, jehož výstupem byla publikace příkladů dobré praxe „Dobrovolnictví v Domovech pro seniory“ (Aronová, 2008).

 

II. Dobrovolnická centra, jejich historie a činnost

V roce 1995 se HESTIA, o.s. z popudu Nadace Open Society Fund zaměřila na pro ni zcela nové téma – dobrovolnictví, tedy výběr, školení a supervizi dobrovolníků v Programu Pět P, jakožto české obdoby v USA již tradičního dobrovolnického programu Big Brothers/Big Sisters. V roce 1998 do svých programů HESTIA poprvé zahrnula nabídku kurzů koordinátorů dobrovolníků a začala připravovat koncepci dobrovolnického centra.

V roce 1999 vzniklo v ČR první specializované pracoviště pro oblast dobrovolnictví – HESTIA – Národní dobrovolnické centrum (HESTIA – NDC), které bylo založeno z iniciativy a za finanční podpory Open Society Institutu v New Yorku jako jedno z národních dobrovolnických center ve 14 zemích bývalého komunistického bloku v rámci Programu rozvoje dobrovolnictví.

Základním posláním Programu rozvoje dobrovolnictví a tedy i nově vznikajících dobrovolnických center (DC) byla propagace a podpora myšlenky dobrovolnictví ve společnosti, k jejímuž naplnění centra realizují zejména tyto činnosti:

-         rehabilitace občanských ctností – dárcovství a dobrovolnictví v povědomí veřejnosti,

-         realizace vlastních dobrovolnických programů a projektů,

-         vzdělávání a výzkum,

-         rozvoj dobrovolnických center v regionech ČR,

-         mezinárodní spolupráce dobrovolnických programů a center.

V rámci Programu rozvoje dobrovolnictví vznikala postupně další dobrovolnická centra v regionech, nejprve obvykle na základě sbírání vlastních zkušeností při realizaci Programu Pět P a teprve později se zaměřením na další dobrovolnické programy a jejich realizaci v organizacích konkrétního regionu.

Program Pět P se tehdy díky své profesionálně zpracované metodice a metodické i finanční podpoře amerických partnerů stal vzorovým etalonem profesionálně vedeného dobrovolnického programu, což platí dosud. Program Pět P má od roku 2001 zastřešující organizací – Asociaci Pět P v ČR, která je členem mezinárodní organizace Big Brothers, Big Sisters International a v současné době koordinuje a metodicky vede program ve 20 pobočkách ČR. V roce 2010 se Program Pět P stal uznávaným vzorem mentoringového volnočasového prostředku neformální a zájmové výchovy v publikaci „Mentoring: výchova k profesionálně vedenému dobrovolnictví“ (Brumovská, Seidlová Málková, 2010).

V roce 1999 svoji činnost pod metodickým vedením HESTIA – NDC zahájila první tři dobrovolnická centra zaměřená na širší záběr dobrovolnictví v rámci města či regionu: v Ústí nad Labem, Olomouci a Liberci. V Ústí nad Labem to byla nejprve partnerská organizace Centrum komunitní práce a později samostatná právnická osoba Dobrovolnické centrum Ústí nad Labem, o.s.. Ve druhých dvou městech se jednalo o nově zakládaná občanská sdružení: PROSO, o.s. Olomouc a „D“, o.s. Liberec. V současné době patří DC Ústí nad Labem k nejkvalitnějším reprezentantům dobrovolnictví v ČR se širokým záběrem programů a partnerských organizací přesahujícím až na Karlovarsko.

V roce 2000 získala HESTIA – NDC další partnery a podpořila vznik dobrovolnických center v Kroměříži, Českých Budějovicích, v Brně a Plzni. V Kroměříži bylo založeno Spektrum, o.s., při Středisku výchovné péče, které je dnes jedno z nejvýznamnějších center na Moravě z hlediska šíření metodiky i osvěty v oblasti dobrovolnictví. V Českých Budějovicích stále běží program Pět P i další dobrovolnické programy při Zdravotně sociální fakultě JČU, v Plzni obdobně při TOTEM, o.s. a v Brně při Ratolest, o.s.

Následující rok 2001, který byl vyhlášen Mezinárodním rokem dobrovolníků, byl významným impulsem pro vznik a další rozvoj dobrovolnických center a programů. Krome toho byla založena Koalice dobrovolnických iniciativ jako volné sdružení organizací za účelem společné reprezentace dobrovolnických projektů a programů, jejichž rámec byl vymezen Programem rozvoje dobrovolnictví. Koalice měla koncem roku 2001 celkem 22 členů s řadou dobrovolnických programů, v roce 2005 to bylo již více než 50 organizací. Aktuální seznam členů Koalice a jejich programů je uveřejněn na webových stránkách HESTIA – NDC.

HESTIA – NDC postupně ve spolupráci se členy Koalice rozvíjela metodiky dobrovolnických programů, konkrétně: „Program Pro seniory“, „Dobrovolníci v nemocnicích“, „Dobrovolníci z komerčních firem“ a „Nezaměstnaní jako dobrovolníci“. DC se zapojovala i do programů dalších partnerů, jako je Make a Connection (realizátor Nadace rozvoje občanské společnosti) či Evropská dobrovolná služba (realizátor agentura Mládež při MŠMT).

Převážná většina dobrovolnických center jsou nestátní neziskové organizace (NNO). Několik z nich působí ve spolupráci a s podporou zdravotnického zařízení, jako na příklad DC Lékořice, o.s. při Fakultní nemocnici v Praze Krči, DC Motýlek, které vzniklo při Fakultní nemocnici v Brně a dnes působí v řadě dalších zdravotnických a sociálních zařízeních v Brně i okolí, a také DC Malíček při Kojeneckém ústavu v Praze Krči.

Ilustrativním příkladem rozvoje dobrovolnictví ve zdravotnictví je Fakultní nemocnice v Praze-Motole. Sem z iniciativy HESTIA – NDC a díky vstřícnému přístupu prim. MUDr. Kouteckého začala v roce 1999 docházet skupinka dobrovolníků na oddělení dětské onkologie. Za několik let, koncem roku 2003, bylo řízení dobrovolnického programu z NNO KID, o.p.s. slavnostně a za účasti ředitele nemocnice JUDr. Ing. Miloslava Ludvíka předáno  do rukou interního dobrovolnického centra Fakultní nemocnice Motol, které je dodnes integrální součástí nemocnice. V roce 2004 bylo ve FN v Praze Motole zaregistrováno celkem 81 dobrovolníků, kteří docházeli na 20 klinik či oddělení, včetně jednoho ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze na Karlově. Dalších 71 dobrovolníků bylo zaregistrováno mimo akreditovaný režim na jednorázovou činnost. Koncem roku 2009 to bylo již celkem 322 dobrovolníků působících na 15 klinikách FN v Motole, z toho pravidelně docházelo 96 dobrovolníků, jednorázových akcí se účastnilo 226 dobrovolníků. DC FN v Motole se stalo vyhledávaným metodickým a konzultačním centrem pro další zdravotnická zařízení v ČR.

Samostatnou kapitolou jsou DC zřizovaná a podporovaná ADRA, o.s., která dnes úspěšně působí v těchto městech: České Budějovice, Česká Lípa, Frýdek-Místek, Prostějov, Valašské Meziříčí, Zlín, Ostrava a Praha. Podobně vzniklo několik dobrovolnických center při Charitě, například v Českých Budějovicích, Chebu, Táboře a Ostravě. Svoje DC má hospicové hnutí: TŘI, o.s. při hospici v Čerčanech. V zařízeních sociálních služeb i v domácnostech působí Hospicové hnutí Vysočina, o.s. v Novém Městě na Moravě, podobně jako DC při sdružení Cesta domů, zabývající se domácí hospicovou péčí v Praze. Další DC vznikala při NNO, pomáhajících lidem s různým typem postižení, jako například Okamžik, o.s. (zrakově postižení), LATA, o.s. (sdružení na pomoc rizikové mládeži), Fokus, o.s., které má v řadě měst DC pomáhající lidem s duševním onemocněním, podobně Máme otevřeno, o.s. v Praze, které podporuje lidi se speciálními potřebami, převážně s mentálním postižením a autismem.

V současné době působí regionální dobrovolnická centra v Brně, Českých Budějovicích, České Lípě, Českém Těšíně, Frýdku-Místku, Havlíčkově Brodě, Hradci Králové, Chebu, Kadani, Karlových varech, Kladně, Kroměříži, Liberci, Novém Městě na Moravě, Olomouci, Opavě, Ostravě, Pardubicích, Pelhřimově, Písku, Plzni, Praze, Prostějově, Přerově, Sokolově, Táboře, Třebíči, Uherském Hradišti, Ústí nad Labem, Ústí nad Orlicí, Valašském Meziříčí, Vsetíně a Zlíně. Jednotlivá centra mají specifický charakter daný místem a náplní své činnosti. V řadě dalších měst se realizují dobrovolnické programy jako součást činnosti jiné organizace.

 

III. Nové trendy a přetrvávající bariéry formálního dobrovolnictví

Z hlediska dlouhodobého trendu se dá říci, že dobrovolnické centrum obvykle začíná konkrétním dobrovolnickým programem zaměřeným na určitou cílovou skupinu (děti, mládež, senioři, pacienti, nezaměstnaní aj.) či určitý typ organizace (kojenecký ústav, mateřské centrum, nemocnice, léčebna dlouhodobě nemocných, hospic, domov seniorů apod.). Postupně, během několika let se dobrovolnické centrum stává více metodickým a supervizním střediskem, které vyhledává nové programy a aktivity pro dobrovolníky i organizace, poskytuje podporu pro běžící dobrovolnické programy v regionu, které již mohou organizace realizovat z větší části samy.

Dalším trendem je, že zatímco v uplynulých letech orgány měst a obcí zůstávaly většinou mimo oblast dobrovolnictví, resp. je pouze nepřímo podporovaly v rámci grantového režimu, v posledních cca 3 letech se začínají objevovat dobrovolnické programy iniciované či realizované přímo městem či obcí. První vlaštovkou bylo DC Adorea, které založilo a podpořilo město Vsetín již v roce 2003. Další městem, které zaměstnalo koordinátorku dobrovolníků a nastartovalo vlastní preventivní dobrovolnický program Pět P pro děti a mládež ohrožené sociálním vyloučením, bylo v roce 2005 město Neratovice. V roce 2009 to byla Mladá Boleslav, která zahájila práce na koordinaci dobrovolnických aktivit v rámci města, v tomto roce bylo také založeno DC při komunitním centru KONTAKT v Liberci. Podobné záměry mají i další města a obce.

Postupně se objevuje také poptávka od dobrovolníků i organizací, pro něž dobrovolníci pracují, po koordinaci a zastřešení jejich činnosti v rámci obce. Tento postup by znamenal lepší propojení potřebných i pomáhajících občanů a větší informovanost o všech příležitostech dobrovolného zapojení ve prospěch občanů i obce.

Tyto příklady považujeme za nový trend, který nazýváme komunitní dobrovolnictví. Jedná se o přirozený a tvůrčí prostředek při vytváření sítí, jejichž cílem je podpora sociální integrace a zvýšení kvality života občanů prostřednictvím partnerství občanské, veřejné a komerční sféry na místní i regionální úrovni.

Jako bariéra dalšího rozšíření formálního dobrovolnictví se jeví, že stále není nastaven jednotný systém oceňování dobrovolnické činnosti tak, aby jí bylo možno vyčíslit ekonomicky. V této souvislosti chybí i metodika, která by umožňovala tuto činnost vykazovat jako ekonomický přínos například do grantů pro potřeby kofinancování projektů. Je třeba dopracovat a uvést do praxe metodiku ohodnocení dobrovolnické činnosti, tedy zejména stanovení přepočtu jejich odpracovaných hodin na finanční ekvivalent. Uvedené problematice se již několik let věnuje Český statistický úřad v rámci satelitního účtu neziskových organizací (http://apl.czso.cz/pll/rocenka/rocenka.indexnu_sat), ve kterém jeho pracovníci postupně zpřesňují sběr a zpracování statistických dat týkajících se dobrovolnické činnosti (témuž tématu se věnoval dále Novák, 2008).

ČSÚ prostřednictvím pracovní skupiny pro zavádění satelitního účtu neziskových institucí v ČR uspořádal v prosinci 2005 seminář k problematice oceňování dobrovolnické práce. Po vyslechnutí různých názorů a návrhů se pracovní skupina rozhodla přijmout metodu ocenění pomocí mediánu stanoveného podle výsledků z Informačního systému o průměrném výdělku (ISPV), které provádí pracoviště statistické služby Ministerstva práce a sociálních věcí za nepodnikatelskou sféru podle zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech. Zatím nejkomplexnější návrh výpočtu hodnoty dobrovolné práce najdete zde.

Další bariérou je financování dobrovolnictví. I když se většina dobrovolnických center od svého založení snaží vejít ve známost ve svém regionu, navázat kontakty s orgány samosprávy, státní správy i regionálními médii, naučit se psát granty a žádosti o dotace a zapojit se do fundraisingu, není dosud systémově ošetřeno financování jejich provozu. Jednak vzhledem k tomu, že jejich činnost je tzv. „průřezová“, tedy nepatří pod konkrétní resort a jeho dotační program, a také proto, že dotace MV na dobrovolnickou službu pokrývají jen nejnutnější výdaje vztahující se především k dobrovolníkům. Obtížná dostupnost financí na mzdy profesionálních koordinátorů dobrovolníků a dobrovolnických programů i na režii dobrovolnických center vede k tomu, že se dobrovolnická centra většinou nerozrůstají a zejména že jejich pracovníci poměrně často přicházejí a odcházejí podle výkyvů v hodnotě získaných financí.

 

IV. Management dobrovolnictví v neziskové organizaci

Vlastní profesionální práce s organizací dobrovolnické činnosti se příliš neliší od práce s lidskými zdroji obecně. Rozdíly mezi pracovně právním vztahem zaměstnance a závazkem dobrovolníka, obvykle formou příkazní smlouvy podle občanského zákoníku, jsou v rovině formálnosti; u dobrovolníka musíme více pracovat s jeho motivací k dobrovolnické činnosti a zvažovat jiné nefinanční formy ocenění jeho přínosu pro organizaci.

K profesionalizaci dobrovolnické činnosti také patří, že v organizaci působí koordinátor dobrovolníků, který je klíčovou postavou dobrovolnického managementu. Koordinuje dobrovolnictví v organizaci od výběru dobrovolníků spojeného s propagací činnosti organizace přes výcvik dobrovolníků včetně zpracování metodiky a vyhledávání vhodných činností pro dobrovolníky až k zařazování dobrovolníků do chodu organizace. Koordinátor vede dobrovolníky a hodnotí jejich činnost, řeší vzniklá nedorozumění a problémy, hledá a organizuje příležitosti k poděkování dobrovolníkům, je kontaktní osobou mezi dobrovolníky, zaměstnanci, vedením i klienty organizace, udržuje styk s nejbližším dobrovolnickým centrem, s médii i dalšími organizacemi, zpracovává kodexy či práva a povinnosti dobrovolníků, případně pravidla mlčenlivosti, a vede potřebnou administrativu, jako jsou smlouvy s dobrovolníky, pojistné smlouvy apod. Jeho úkolem je vytvořit z různorodé skupiny dobrovolníků jeden celek, v němž si každý ponechává svoji samostatnost a svébytnost.

Koordinátor může být člen týmu zaměstnanců, v některých případech i dobrovolník zajišťující tuto funkci v jedné části organizace či pro jednu vybranou činnost. Tento dobrovolný koordinátor ale potřebuje mít oporu v profesionálním garantovi dobrovolnického programu působícím pro celou organizaci. Na počátku dobrovolnického programu pouze s několika dobrovolníky může být koordinátorem také dobrovolník, ale s růstem jejich počtu a s šíří záběru je to již práce pro placeného profesionála. V malé neziskové organizaci může být koordinátorem vedoucí organizace i výkonný zaměstnanec na část úvazku vedle své hlavní profese.

Pro nástin pracovní kapacity, kterou dobrovolníci vyžadují, je možno uvést z dosavadních zkušeností toto: V programech náročnějších na přípravu a vedení dobrovolníků (obvykle mentoringové programy typu „jeden pro jednoho“, navíc s působností mimo organizaci v terénu) je třeba na cca 35 dobrovolníků jeden celý pracovní úvazek. V případě, že jde o program, v jehož rámci se dobrovolníci pohybují téměř stále po boku profesionálů (domovy pro seniory či nemocnice, kde navíc na jednotlivých odděleních či patrech působí ještě tzv. kontaktní osoby, které jsou s dobrovolníky v běžném denním styku), potom stačí jeden pracovní úvazek koordinátora až na 100 dobrovolníků.

Koordinátorům doporučujeme absolvování kurzu dobrovolnického managementu nebo alespoň stáž v dobrovolnickém centru či v organizaci s dobře fungujícím dobrovolnickým programem. Koordinátor by měl být součástí vedení organizace, ve větší organizaci např. na pozici vedoucího oddělení. Je běžné, že koordinátor ve větší organizaci má k ruce několik asistentů – dobrovolníků, kteří čekají na své zařazení do činnosti organizace, případně jim organizační práce vyhovuje více než činnost s klienty. Koordinátor by měl mít možnost pravidelné supervize své činnosti tak, jak by mělo být samozřejmé pro všechny pomáhající profese s vysokou mírou neuropsychické zátěže pramenící z každodenního styku s lidmi, často v náročných životních situacích. Koordinátor by měl být schopen svoji roli vykonávat na základě upřímných a otevřených vztahů s dobrovolníky, jimž se na tomto základě dostává jistoty, že to, co dělají, je významné a slouží dobré věci – koordinátor dobrovolníků je „vizitkou” organizace (Sozanská, Tošner, 2002; 2006).

Z hlediska managementu dobrovolnictví bychom se chtěli stručně zmínit o základních kategoriích této činnosti, které jsou pro dobrovolnictví podstatné a tvoří osnovu akreditovaných kurzů HESTIA u MPSV pod názvy „Management dobrovolnictví I“, „Management dobrovolnictví II“ a „Úvod do supervize v pomáhajících profesích“.

Pro úspěšné nastartování dobrovolnického programu v organizaci doporučujeme dodržet následující postup:

· Supervize organizace se zaměřením na dobrovolnictví, na zhodnocení dosavadních zkušeností s dobrovolníky, včetně mapování „motivace organizace“ k přijetí dobrovolníků a vyhledání a výběr možných činností pro dobrovolníky.

· Zpracování projektu zařazení dobrovolníků do organizace z hlediska vedení, profesionálních zaměstnanců, klientů organizace i možných „zdrojů“ dobrovolníků, jejich potřebných vlastností i přípravy.

· Zpracování harmonogramu práce s dobrovolníky z hlediska cyklů činnosti organizace i dobrovolníků.

Po realizaci této fáze můžeme začít naplňovat jednotlivé složky vlastní činnosti s dobrovolníky:

· Výběr dobrovolníků. Jedná se zejména o metody získávání dobrovolníků. Je třeba počítat s tím, že dobrovolníci přicházejí a odcházejí častěji než zaměstnanci. Práce s nimi je nepřetržitý, stále se opakující proces. V programech postavených převážně na studentech je nezbytné, aby harmonogram práce s nimi respektoval školní či akademický rok.

Někteří dobrovolníci mají své konkrétní představy již před vstupem do organizace. Jiní mají potřebu konat cokoli dobrého, ale nevědí, jak a kde mohou pomoci. S každým zájemcem je potřeba postupovat individuálně a mít na paměti jak jeho motivy a zájmy, tak i potřeby organizace.

· Výcvik dobrovolníků. Podle náročnosti a rizik dobrovolnického působení volíme délku a obsahovou náplň jejich přípravy, která zahrnuje zejména seznámení dobrovolníků s posláním a činností organizace, s organizační strukturou a zejména s jejich místem a rolí v organizaci. V této fázi dobrovolníka nejen  připravujeme na jeho činnost, ale zároveň se seznamujeme s jeho chováním a zkušenostmi, podle kterých mu můžeme doporučit konkrétní zaměření.

U náročnějších programů je třeba, aby dobrovolník absolvoval celodenní či víkendový výcvik (dobrovolníci v nemocnicích, v programu Pět P, v programu žáci a studenti jako dobrovolníci apod.), nebo dokonce dlouhodobou přípravu rozloženou do několika týdnů (dobrovolníci pro linky důvěry či některé typy dobrovolnické služby).

· Supervize dobrovolníků. V různých odvětvích lidské činnosti existuje více směrů a škol supervize. Supervize dobrovolnictví má nejblíže k supervizi v pomáhajících profesích (např. v sociální práci). I zde existuje několik rozdílných směrů a z nich vyplývajících supervizních metod.

Supervizi dobrovolníků si představujeme jako komunikaci dobrovolníka, respektive skupiny dobrovolníků, se supervizorem v neohrožujícím prostředí, které umožní dobrovolníkům konzultovat svoje postoje a pocity pramenící z jejich činnosti. Supervize zároveň chrání zájem klienta před případnými nevhodnými aktivitami dobrovolníka. Supervize dobrovolníků je rovněž neformální kontrolou jejich činnosti.

· Evaluace dobrovolníků. Tento proces souvisí s hodnocením celé organizace. Záleží na rozhodnutí vedení organizace, zda a jak bude hodnotit svoji práci, aby ji mohla v objektivním světle prezentovat veřejnosti, médiím, sponzorům, dárcům, klientům a vlastním zaměstnancům.

Dobrovolníci si zaslouží, aby jejich činnost byla evidována, aby byly vykazovány počty hodin, které organizaci věnují, a také jejich přínos organizaci jako celku. Hodnocení může sloužit jednak k prokázání účinnosti pomoci dobrovolníků a jednak v ohodnocení vykonaného díla jako argumentu pro to, aby dobrovolnictví bylo uznáno jako činnost, která má své místo i v tržní společnosti.

Nejméně jednou za rok by měl koordinátor spolu s vedením organizace uspořádat setkání dobrovolníků a zaměstnanců spojené s veřejným oceněním jejich zásluh a s předáním alespoň symbolické odměny. Dalšími možnostmi je uvedení jmen dobrovolníků ve výroční zprávě, pozvání dobrovolníků na neformální setkání týmu, na výlet, zájezd se zaměstnanci či klienty, zveřejňování jejich činnosti, zajištění volné vstupenky na sportovní, kulturní akci nebo poskytování jiných výhod plynoucích ze zaměření organizace.

V neposlední řadě úkolů managementu dobrovolnictví je třeba pamatovat na organizační a právní aspekty dobrovolnictví, jako jsou dohody a další dokumenty uzavírané s dobrovolníky a organizacemi, pojištění dobrovolníků a další možné formy dokumentace dobrovolnictví v organizaci. Souhrn těchto dokumentů je uveden v manuálu „Dokumentace dobrovolnických center a programů. Studijní materiály pro kurzy koordinátorů dobrovolníků jsou průběžně aktualizovány a k dispozici ke stažení na http://www.hest.cz/hestia/pro-organizace/dokumenty-ke-stazeni/.

Kromě níže uvedené literatury je dobrým zdrojem informací řada studentských prací dobrovolníků z řad obvykle vysokoškoláků, kteří svojí dobrovolnickou zkušenost využili jako téma bakalářské či magisterské práce. Seznam řady těchto a podobných prací o dobrovolnictví a neziskovém sektoru je uveden na: http://www.hest.cz/hestia/pro-organizace/knihovna/.

Literatura:

Aronová, K., ed. (2008). Dobrovolnictví v Domovech pro seniory, Příklady dobré praxe, Praha: HESTIA.

Beranová, J.: (2001) Dobrovolníci v neziskových organizacích. Závěrečná práce kurzu Řízení neziskových organizací. AGNES, Ústí nad Labem

Brumovská, T, Seidlová Málková, G. (2010). Mentoring: výchova k profesionálně vedenému dobrovolnictví; Praha, Portál.

Clinton, B. (2008). Dárcovství. Praha: Volvox Globator.

Klepač, F. (2006). Metodika programu Rozvoj dobrovolnictví. Ústí nad Labem: Dobrovolnické centrum, o.s.

Kolektiv (2005). Metodika integrace dobrovolnictví v zařízeních pro seniory, Praha: HESTIA, Domov Sue Ryder, Domov sv. Karla Boromejského.

Novák Tomáš (2008). Hodnota dobrovolné práce, doktorská disertační práce, Praha: Fakulta podnikohospodářská VŠE v Praze.

Novotný, M., Stará I. a kol. (2002). Dobrovolníci v nemocnicích, Praha: HESTIA.

Novotný, M. a kol. (2003). Dobrovolnictví středoškoláků, Praha: HESTIA.

Ochman, M., Jordan, P. (1997). Dobrovolníci: cenný zdroj pomoci, Baltimore: The J. Hopkins Univ. Institut for Policy Studies.

Sozanská, O., Tošner, J. (2002, II. vydání 2006). Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál.

Tošner, J. (2007). Metodika vzdělávacích plánů, Celoživotní vzděláváni v sociálních službách. Praha: MPSV.

Tošner, J. (2010). Dokumentace dobrovolnických center a programů. Studijní materiály pro kurzy koordinátorů dobrovolníků. Praha: HESTIA.

Tošner, J., editor (2003). Průvodce dobrovolnictvím pro neziskové organizace. Praha: HESTIA.

Zemanová, B., Kořínková, I., Tošner J. (2004, Aktualizace 2005). Praktický průvodce programu Dobrovolníci v nemocnicích. Praha: FN Motol a HESTIA.