Hovoříme-li o dobrovolnictví z dnešního pohledu, máme nejčastěji na mysli druh činnosti, nebo jiné angažovanosti, který se objevuje zejména v Evropě a severní Americe s rozvojem spolkových a dobročinných aktivit v 19. století. Typickým znakem dobrovolnictví je oddělování sféry profesionální od ostatních aktivit. To je možné jen v takových podmínkách, kdy určitá část společnosti má dostatek času a prostředků věnovat se druhým lidem, kteří potřebují pomoc, nebo ke zlepšování života místní komunity.

První iniciativy, které můžeme nazvat v dnešním smyslu dobrovolnickými byly zaměřeny na pomoc chudým, sirotkům, negramotným, nebo se zakládaly spolky pro povznesení kultury, vzdělanosti, zkrášlení měst a obcí, svazy dobrovolných hasičů a podobně. Dobrovolnictví tedy není vázáno na nějaké náboženství, i když v jeho počátcích hrálo jistou úlohu. Právě věřící různých vyznání byli aktivní, a dodnes jsou, zejména v různých charitativních organizacích. Naproti tomu mnohé spolky byly namířeny spíše protinábožensky, neboť osvětová a vzdělávací činnost byla chápána jako boj s církevním tmářstvím, který udržuje široké lidové vrstvy v nevědomosti a podřízenosti. V této situaci docházelo často k soupeření sekulárních a nábožensky orientovaných iniciativ. Za všechny můžeme uvést alespoň příklad národoveckého Sokola a katolického Orla, který pamatují velmi dobře naše babičky, a který existuje prakticky dodnes, i když ne v takové vyostřenosti jako ve svých počátcích.

Ačkoli různá světová náboženství neznají pojem dobrovolnictví, můžeme snad ve všech najít motiv nezištné služby bližnímu, či nasazení pro obecné blaho. Tato dobročinnost má různá východiska v posvátných textech a jejich výkladech, stejně jako se odlišně projevuje v praxi. Křesťanství, které je jedním z konstitutivních prvků naší kultury, klade velký důraz na službu bližním. Všichni jistě znají příběh o milosrdném Samaritánovi, na kterém Ježíš demonstroval, jak se mají jeho následovníci chovat k lidem v nouzi. Biblické texty vedou věřící k tomu, aby v každém potřebném viděli samotného Krista a přitom netrvali na odměně pozemské. Na jiném místě Písma můžeme najít zmínku o situaci v první křesťanské obci. Společenství zřídilo zvláštní službu diakonů, kteří se měli starat o spravedlivé rozdělování prostředků společenství vdovám a sirotkům. Ozvěnu jména tohoto úřadu můžeme zaslechnout v názvu protestantských charitativních organizací - diakonií. Starost o lidi v nouzi provází od té doby život církevních obcí jako nedílná součást jejich působení ve světě. Dnes vykazují církevní dobročinné organizace největší objem dobrovolné práce nejen v zemích jejich vzniku, ale též v misijních územích třetího světa.

Na rozdíl od křesťanství, kde je kladen důraz na osobní rozhodování věřícího a jeho čistý úmysl, Islám je náboženstvím zákona a život v muslimské obci neodděluje náboženskou sféru od politické. Náboženské zákony mají být též zákony státními a hříchy trestány veřejně státní mocí. Základem práva muslimských zemí je Šaría - podrobně rozpracovaná naučení o tom čeho se má muslim držet a čeho vyvarovat. Solidarita v každodenním životě je základním pravidlem soužití muslimů. Pravidlem je závazek nasytit toho, kdo hladoví, pečovat o nemocné, pomáhat lidem bez přístřeší a na cestách. Ve čtvrtích evropských měst s muslimským obyvatelstvem kde současně úroveň veřejných služeb není dostatečná, začali tito lidé oživovat pojem muslimské solidarity. Organizují sítě výpomoci rodinám v nouzi, nemajetným studentům, iniciativy proti šíření drog a podobně.

Právně zakotveným výrazem povinnosti muslima brát ohled na druhé je institut povinné almužny či náboženské daně - zakát, která je považována za jeden z pěti pilířů islámské víry. Korán dokonce na některých místech zdůrazňuje, že věřící mají jako almužnu dávat vše, co jim přebývá. Toho využívají některé teorie islámského socialismu. Sama daň zakát má funkci očistnou, jako morální očištění majetku účinnou sociální solidaritou. Je také chápána jako vrácení části majetku Bohu, který Bůh umožnil člověku získat. Ačkoli je muslimské náboženství náboženstvím práva, přesto nelze říci, že by motivace k dobročinnosti byla čistě legalistická. Právo je chápáno jako hráz a ochrana společnosti před agresivitou a rozpínavostí jednotlivce. Přesto někteří myslitelé, jako například Ghazzálí varovali před přeceňováním právního nazírání. Tierno Bokarovi, mystiku první poloviny 20. století se připisuje výrok: "Víra je jako žhavé železo. Když chladne, ztrácí na objemu a hůře se kuje. Proto je třeba ji hřát ve vysoké peci lásky a dobročinnosti. Své duše musíme zakalovat v oživujícím živlu lásky. Proto nesmíme uzavírat jejich východy k dobročinnosti a musíme dbát, aby myšlenkám byla otevřena cesta k rozjímání."

Judaismus je také náboženstvím zákona. Věřící žid je účastníkem smlouvy, kterou uzavřel Bůh s Židovským národem. Veškerá pravidla pro praktické jednání věřících jsou podrobně rozepsána v Tanachu - židovské bibli, a v nesčíslném množství komentářů. Během staletí se ke každému verši nashromáždil velký počet výkladů, které byly opět komentovány a interpretovány. Dnes se již neškolený člověk v těchto předpisech a naučeních neorientuje a také různé proudy uvnitř judaismu kladou důraz na různé výklady, a jiná pravidla považují za závazná. Každý žid je ale povinen dodržovat 613 příkazů a zákazů odvozených přímo z Tanachu. Povinnost podporovat chudé je jedním z nich. V jednom židovském příběhu se vypráví, jak se bohatý člověk omlouval žebrákovi za malou almužnu, kterou mu dával tím, že musí zaplatit dluhy, které jeho syn nadělal hrou v karty. Žebrák mu na to prý odpověděl: "jestli tvůj syn chce prohrávat peníze, ať si prohrává svoje a ne moje."

Systém charity v židovských obcích je podrobně rozpracován již od středověku. Každá židovská komunita má mít zřízenou charitní organizaci, které každý člen obce odvádí část svého platu podle svých možností, z nichž se financuje podpora chudých. Například každý chudý má nárok na dvě jídla denně, o šabatu pak na tři. Za nejvyšší stupeň dobročinnosti je však pokládáno zaopatření člověka poskytnutím zaměstnání, nebo půjčky tak, že je soběstačný a není závislý na darech. Dlouhá staletí násilné izolace židovských komunit v Evropě od okolního prostředí a neustálá hrozba pronásledování vytvořila mezi Židy takovou míru solidarity a vědomí pospolitosti jako snad u žádného jiného národa. Tento rys židovství vyústil při osidlování Palestiny od konce 19. století v zakládání kibuců, spolků pro pomoc přistěhovalcům, národních fondů pro vykupování půdy a produktů židovských osadníků, jejichž členové pracovali s neuvěřitelným nasazením. Dnes je v Izraeli dobrovolnictví a sponzorství samozřejmá součást života jak ve sféře politické, tak náboženské. I když dnes již existují státní sociální systémy, přesto neztrácí platnost výrok rabiho Akiby jímž odpověděl na otázku proč Bůh, má-li chudé rád, je neučiní bohatými: "Je v pořádku dát bohatým prostředky k tomu aby si získávali zásluhy."

Vojtěch Tutr