| |
články z tisku zpovědi archiv starších článků
|
Články z tisku
| Chci u vás pracovat. Ale jen zadarmo! |
(Jitka Bedrnová)
Ani v té největší tlačenici vás nepřehlédnou. Tak kolik jich dnes bude, těch neodbytných pobídek a citových vydírání? „Přispějte na děti z dětských domovů. Nemocní leukemií potřebují nový přístroj. Nevidomí potřebují…“ Štvou mě a přitom je mi jich líto. Pomůžete jednomu a stejně jste smutní, že jste neudělali dost. Nevidíte efekt. Proto jsem se rozhodla s těmi jednorázovými dvackami do kasičky seknout a přiložit ruku k dílu – stát se dobrovolnicí.
Rada odborníků, jak vybírat z nesčetných možností nezištné pomoci, je pragmatická. Spojte příjemné s užitečným. Přímá fyzická pomoc stojí čas a energii, rozhodně větší než převést peníze z osobního účtu na charitativní. Proto by měl člověk hledat nejen takovou činnost, která má objektivně smysl, ale především to, co ho bude bavit. Pomáhat z donucení se dlouho nedá, takže efekt takového sebemrskačství je dost pochybný. Vědoma si těchto rad a plašíc špatné svědomí, vyškrtala jsem postupně ze svého potenciálního seznamu dobrých skutků narkomany, bezdomovce, po zralé úvaze také seniory a handicapované. Zbylo mi to, na co jsem si myslela od začátku – děti.
Máme plno!
„Děkujeme za váš zájem, ale upřímně řečeno máme dobrovolníků víc, než momentálně potřebujeme. Zařadíme si vás do pořadníku a tak do půl roku vás budeme kontaktovat,“ ozývá se ze sluchátka omluvný hlas Markéty Ostré z občanského sdružení Malíček, které zaštiťuje činnost dobrovolníků v dětském centru Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči. Nejdříve jsem ohromená, pak mě popadne nedůvěra a nakonec se vzchopím k námitkám a protestům: To snad není možné, co tam ti byrokrati dělají? Ideální by přece bylo, aby každé miminko mělo člověka, který za ním pravidelně dochází a ke kterému by si vytvořilo osobní vztah jako v rodině. „A přesně tak to je,“ zní stručná odpověď Markéty Ostré. V jejich pořadníku bych se umístila někde na sedmdesátém místě. Pravděpodobnost, že by na mě při dalším náboru došla řada, je prý ale vysoká. A ještě větší by byla, kdybych byla opačného pohlaví. Jako v tanečních, kde je mužů dobrovolníků, podobně jako tanečníků, nedostatek.
Spousta lidí nevydrží čekat a najde si jinou dobrovolnickou činnost. Jak jinak. Když už se člověk jednou rozhodne pomáhat, chce to dělat hned, ne až za půl roku. A tak nabízím svoje služby dál. V kojeneckém ústavu v Praze na Zbraslavi, pak na Vinohradech, volám taky do Liberce, jenže odezva je všude stejná: „Děkujeme, ale zájemců máme dost.“ chtít spasit svět nestačí.
Po týdnu mě osamělá cesta pokusů a omylů přestává bavit a rozhodnu se svěřit do rukou profesionálů. Na webových stránkách Národního dobrovolnického centra Hestia vyplním a odešlu dotazník – o jaký typ dobrovolnické činnosti a v jakém městě mám zájem. Měsíc čekám na odpověď. „Asi se někde zatoulal,“ komentoval můj další neúspěšný pokus ředitel Hestie Jiří Tošner. Mnohem účinnějším řešením se ukázalo využít jejich web jako rozcestník. Z koalice dobrovolnických iniciativ se snažím vybrat tu pro sebe nejvhodnější, seznam čítá zhruba osmdesát organizací, s nimiž Národní dobrovolnické centrum spolupracuje. Jsou mezi nimi domovy pro seniory, nemocnice, neziskové organizace pomáhající lidem s handicapy, ekologická sdružení… A většina z nich dobrovolníky stále hledá.
I když jde o poměrně zdlouhavý proces, člověku to aspoň umožní získat čas, aby si srovnal v hlavě všechno podstatné. Za prvé, že být dobrovolníkem neznamená spasit svět (respektive ty, kteří mně stojí za námahu). Za druhé, že je to především věc osobního přesvědčení, nasazení a přizpůsobivosti. Za další, že i když je nabídka bezplatných činností v Česku přebohatá, dobrovolníkem se člověk nestane lusknutím prstů, jelikož amatérismus a hurá akce typu „Chceš nám pomáhat? Tak sbal spacák a za týden vyrážíme do lesů!“ jsou evidentně pryč. Dobrovolnictví je dnes státem registrovanou službou spadající pod ministerstvo vnitra a většina seriózních institucí, které mají s dobrovolníky zkušenosti, si za ta léta působení vytvořila přesnou metodiku, jak je vybírat, testovat, školit a dál průběžně vzdělávat. Tam, kde s dobrovolníky nespolupracují, vás ani nepustí. A konečně za čtvrté to úplně nejzásadnější – děti nejsou jenom nemluvňata.
Učitel amatér
„To víte, k miminkům by chtěl každý. Ale my v dětském domově uvítáme vaši pomoc u starších dětí. Jestli nám chcete pomáhat, musíte si od sociální pracovnice v místě vašeho bydliště sehnat doporučení o tom, že jste kompetentní osoba pro práci s dětmi. Ona si prověří vaši životní situaci, někdy se vyžaduje také psychologické vyšetření,“ upozorňuje hned zkraje ředitelka Dětského domova v Praze-Klánovicích Dana Kuchtová.
„Tak to byly nutné formality a teď tedy: Co byste u nás chtěla dělat? Můžete si hrát se všemi dětmi najednou, anebo se věnovat jednomu z nich individuálně, připravit pro ně víkendový program, vzít je na výlet… Ale nejvíc ze všeho bychom potřebovali doučování,“ dodává s tím, že ze čtyřiceti osmi jejích svěřenců pouze čtvrtina prospívá bez problémů. S přípravou do školy jim pomáhají vychovatelky (na každou připadá osm dětí), do domova dochází učitelka z místní základní školy, v rámci praxe doučují děti také vysokoškolští studenti. „Jenže dětem učení nic neříká. V rodině k němu vedeny nebyly, takže se flákají, na doučování nechodí, nebaví je to.
Od dobrovolníků to vyžaduje ohromnou invenci a trpělivost. Jestliže ani za měsíc nevidí výsledky, dlouho u nás nevydrží,“ přiznává Dana Kuchtová. Nerada, protože stěžovat si na dobrovolníky je to poslední, co by chtěla. „My jsme strašně rádi, že to vůbec někdo chce dělat. Ideální je, když umíte dítěti látku vysvětlit a ještě ho motivovat. Ale i když to nedokážete, tak už jenom fakt, že dítěti věnujete čas, je pořád lepší, než kdyby se s ním neučil nikdo. Jde o to vydržet aspoň rok, aby děti viděly, že se vás nezbaví,“ nastiňuje mi ředitelka bez obalu, zatímco já se v duchu pídím po nápadu, jak zábavnou formou naučit pravopis dítě, které třeba ani neumí držet v ruce tužku… Upřímnost za upřímnost – na tohle nemám. Je třeba hledat dál.
Bengálské hry
„Nabízíme různé volnočasové aktivity ve dvou nízkoprahových klubech. V Jahodě – určené dětem od šesti do patnácti let a Džagodě – pro mladé lidi od dvanácti do osmnácti let. Našimi klienty jsou většinou, ale ne vždy, děti ze slabších sociálních vrstev, kterým se rodiče moc nevěnují.
Smyslem naší práce je poskytovat jim podporu, rozvíjet je a pomáhat jim řešit obtížné životní situace,“ představuje cíle neziskové organizace Jahoda působící na pražském sídlišti Černý Most koordinátorka jejích dobrovolníků Kateřina Plevová.
Činnost dobrovolníka tu spočívá zhruba v tom, že dochází každý týden v domluvený čas do jednoho z klubů, kde si s dětmi povídá, hraje hry, pomáhá s přípravou do školy a je jim společníkem při všech aktivitách, které mají zrovna chuť podnikat.
„V každém klubu jsou navíc přítomny dvě sociální pracovnice připravené pomoct s jakýmikoli nenadálými problémy,“ dodává Kateřina Plevová s tím, že dobrovolnictví není žádná složitá věda, pokud obě strany dodržují stanovená pravidla. Dospělí přistupují k dětem jako k rovnocenným partnerům.
Lidsky, zodpovědně a profesionálně.
Nestýkají se s nimi mimo klub, nedávají jim na sebe soukromé kontakty. Děti tráví v klubu čas tak, jak samy chtějí. Mohou kdykoli přijít, kdykoli odejít.
Není nutné znát jejich křestní jména, nelze je do ničeho nutit, krom toho, aby nenosily do klubu zbraně, nemluvily sprostě, nechovaly se agresivně a nebyly pod vlivem návykových látek. Pokud to poruší, trestem je „stopka“ – dočasný zákaz vstupu do klubu. „Kam byste šla raději? Jahoda je hravá a pohybová. Děti tam lítají, blbnou, hrají ping-pong, fotbálek… Poměrně snadno se dají nadchnout. V Džagodě je větší klídek, teenageři se hůř do něčeho zapojují, ale když si je člověk jednou získá, jejich náklonnost je trvalejší. Menší děti jsou víc přelétavé,“ srovnává oba kolektivy Kateřina Plevová. Těžké rozhodování… A ještě těžší zhodnocení. Zatím jsem tam byla dvakrát. V Jahodě. Když dvacet dětí křičí a skáče jedno přes druhé, je to bengál. Ale pokud se netváříte jako nejchytřejší člověk pod sluncem, docela ochotně vám mezi sebou udělají místo a můžete blbnout s nimi. S profesionálním odstupem samozřejmě.
Nemocní teenageři
Při slově dobrovolník si laik představí laskavého člověka se srdcem na dlani, vždy připraveného věnovat se tomu, kdo to zrovna potřebuje. A oni tak opravdu působí, i když sami by se tak asi nepopsali. „Já bych si tak moc nefandil. Hlavní jsou doktoři a sestřičky, já jsem spíš takové zpestření,“ říká dvaadvacetiletý student fyziky Marek, který každý týden už druhým rokem navštěvuje pacienty na dětském oddělení onkologie a hematologie pražské Fakultní nemocnice Motol.
„Fakt nevím, co si o tom myslí moje okolí. Já to nikomu neříkám,“ vykulí upřímně oči. Své příjmení nechtěl v článku uvést právě proto. Nerad by si na dobrovolnictví budoval popularitu. „Prostě jdu vždycky v pondělí po škole do nemocnice a jsem tam tak dlouho, dokud mám pocit, že mě děti chtějí. Během těch tří čtyř hodin úplně zapomenu, co kde venku mám a soustředím se jen na ně. Je to skvělá relaxace. No, vážně,“ dodá, když si všimne mých pochyb. „Každý si myslí, že v nemocnici mezi tolika vážně nemocnými musí být smutno. Ale ono je tam většinou docela příjemně. Samozřejmě jsou tam děti, kterým je zrovna špatně po operaci nebo chemoterapii. Ale za čas, když se na situaci adaptují, žijí v mezích svých možností normální život. Do hlavy jim nevidím, ale zdá se mi, že vnímají svou nemoc jinak než dospělí. Žijí víc okamžikem,“ pokračuje Marek.
My zdraví máme tendenci promítat si do nemocného všemožné kladné vlastnosti. A to není správné. I člověk s hlavou holou po chemoterapii je pořád člověk, se všemi svými dobrými a špatnými vlastnostmi. A chce, aby se tak k němu okolí chovalo. Jako ke zdravému. Marek chodí za dětmi ve věku od dvanácti do devatenácti let a mezi zdravým a nemocným puberťákem nevidí rozdíl. O čem se baví s těžce nemocnými dospívajícími kluky? „O čem asi? O holkách…,“ odpovídá s úsměvem. To, že sám sebe Marek nebere moc vážně, mu práci s dětmi evidentně dost ulehčuje.
Na druhou stranu přiznává, že je na ně občas asi příliš drzý a někdy mu i ujede ne úplně košer poznámka. „Když jsem přišel po delší době na oddělení, jedna holka na mě křikla: ,Čau! Ty ještě žiješ?‘ Odpověděl jsem: ,Já jo…‘,“ culí se provinile Marek. Až na takováto drobná extempore, při kterých mu zatrne, ho dobrovolnictví v nemocnici baví a nabíjí. „To je právě to, já to vlastně dělám kvůli sobě,“ uzavírá mladík.
Klíč od WC za odměnu
Hlavní zásluhu na tom, aby dobrovolníka práce bavila a cítil se v tamním prostředí dobře, má koordinátor dobrovolníků. Ten vybírá vhodné adepty na určitou dobrovolnickou práci. Například v nemocnici to může být dlouhodobá pomoc s malými dětmi, s dospívajícími, kroužek pletení pro seniory nebo jednorázová pomoc, jako třeba zajištění přesunu dětí z jednoho oddělení na druhé, kde je pro ně připraveno divadelní představení. Dále je potřeba seznámit s dobrovolnickou činností místní personál. „Všichni říkají, jak je těžké sehnat dobrovolníka. Já tvrdím, že to není zdaleka tak obtížné jako připravit pro dobrovolníka místo tak, aby mu v něm bylo dobře,“ upozorňuje ředitel Národního dobrovolnického centra Hestia Jiří Tošner. Na některých pracovištích trvá i roky, než si všichni zaměstnanci a klienti na dobrovolníky zvyknou, respektují je a považují jejich pomoc za přínosnou celému týmu.
„První reakce bývají všude obdobné: ‚Tak jo, tak sem teda choďte‘. Těmito slovy přivítala například zdravotní sestra dobrovolníka v jednom domově pro seniory na Vysočině. Za rok mu povídá: ‚To je tak prima, co tady pro nás děláte!‘ A jako znak nejvyššího ocenění mu předala klíč od toalety,“ směje se Jiří Tošner, který si soukromě rozčlenil tento adaptační proces do tří fází: trpěná návštěva, vítaný host a nakonec integrace do týmu.
Já že jsem dobrovolník?
Každá organizace funguje jinak, na jiných principech a s jinými pravidly. Podobně rozdílně přistupuje i k dobrovolníkům. Je pak na rozhodnutí každého zájemce, zda se s tamní ideou ztotožní, přizpůsobí se jí, nebo se raději porozhlídne jinde. Někdo je členem hned několika dobrovolnických sdružení, u jiného se zase dobrovolnictví stane natolik součástí jeho bytí, že ho úplně přestane vnímat. „Já si vlastně uvědomil, že jsem dobrovolník, až když jste mě na to upozornila,“ usmívá se Eman Pokorný. Od svých patnácti let už si prošel řadou rozličných dobrovolnických činností – sběr šišek v horských kosodřevinách, kosení luk, tábory pro mentálně postižené děti, obnova památek, vlčí a rysí hlídky, infostánek o lesích na Šumavě… Vystřídal toho hodně právě proto, aby co nejvíc viděl a zažil. „Dobrovolnictví je v podstatě takové okénko do jiných světů. Člověk se potkává s lidmi, se kterými by se jinak nesetkal, čímž si rozšiřuje svoje obzory a taky si tím plní svou lidskou prastarou potřebu žít v širší tlupě,“ uvažuje. Souhlasí s tím, že v posledních letech se dobrovolnictví značně zprofesionalizovalo. „Vlčí a rysí hlídky jsou toho dobrá ukázka. Před devíti lety se začali do Beskyd vracet vlci a rysové. Myslivci je stříleli a přitom říkali, že tady žádní vlci a rysové nejsou. Proto vznikly dobrovolné hlídky nadšenců, aby jejich existenci dokumentovaly,“ vypráví Eman Pokorný. Zpočátku je prý nikdo nebral vážně. Jenže záznamy hlídek ukázaly, že tato zvířata tu opravdu jsou a povědomí veřejnosti se začalo postupně měnit.
V posledních letech se přidávají i myslivci, vytvořil se fond na odměnu za dopadení pytláka, který lesní šelmy střílí. „Už jsou i peníze na proplácení jízdného, stává se z toho taková trochu oficiální akce. Ale nejsem si jist, jestli je to jenom dobře. Lepší propracovanost znamená víc administrativy a s ní se zase může vytrácet spontánnost a nadšení pro tu samotnou věc, za niž se bojuje,“ myslí si Eman Pokorný. S penězi taky roste nebezpečí, že se organizace, která byla původně živým organismem a líhní nápadů, zakuklí sama do sebe a místo aby věnovala všechnu energii tomu, kvůli čemu vznikla, začne se občas zabývat vlastní existencí a platy…
Vyškolený doprovod
V regionálním spolku za záchranu barokního kostela nebo čistou studánku se ideální dobrovolník vyznačuje především nadšením a zápalem. Jenže jsou taky organizace, které jen z entuziasmu nevyžijí a pro něž je tedy stanovení a striktní dodržování pravidel nezbytnou podmínkou existence. Když nebudou pracovat podle dokonale propracovaného systému, nedokážou klientům zajistit perfektní služby. Na tomto principu funguje například Sdružení pro podporu nejen nevidomých Okamžik, jehož hlavním podporovatelem je ministerstvo financí a Nadační fond Českého rozhlasu.
Bez řádného proškolení by člověk nedokázal nevidomého doprovázet, spíš by mu mohl škodit a ohrožovat na životě. Navíc pro svůj handicap bývají klienti Okamžiku nezřídka konzervativní a nedůvěřiví vůči novým věcem a lidem. Proto taky docela dlouho trvalo, než si sdružení vybudovalo stálou širokou klientelu a nevidomí si uvědomili, že přijít a poprosit o pomoc není výrazem slabosti, ale naopak posílením jejich nezávislosti, protože se od dobrovolníka dozvědí spoustu nových informací, které jim pak usnadní samostatný život.
Své o tom ví i zakladatel sdružení Miroslav Michálek: „Jedna věc je přijít a požádat o pomoc a druhá integrovat cizího člověka do svého soukromí.
I já jsem z toho měl obavy. Musíte se s někým domlouvat, seznamovat, přizpůsobovat… Samozřejmě pro mě bylo pohodlnější požádat o pomoc manželku.“ Proto v Okamžiku tvoří pár nevidomý– dobrovolník lidé, jejichž zájmy, styl života, vlastnosti i temperament jsou si co možná nejvíc podobné. Někdy je toto souznění téměř dokonalé…
Děláme to pro sebe
„Jsme tady úplně samy. Anička leze na horolezeckou stěnu. Už je skoro nahoře. Směje se…“ Když Lucie Lokšová popisuje eskapády dvouleté holčičky, obličej její nevidomé matky Daniely Broulímové září. „To je pro mě to nejkrásnější, když mi někdo dokáže zprostředkovat informace o mojí dcerce,“ vysvětluje o pár minut později drobná světlovláska, když míříme z dětského hřiště přes park do kavárny. Labradorka Nela mezitím očuchává keře, Anička s rolničkami na botkách cinká před námi a Daniela Broulímová, zavěšena do rámě své dobrovolnice a dnes už taky blízké přítelkyně Lucie Lokšové, poslouchá o tom, co její oči nemohou vidět: „Jdeme přes dřevěnou lávku, na zábradlí svítí svíčky, mlýnské kolo se netočí. Teď pozor, schod. Hlavu níž, před tebou jsou dveře. Andulko, pojď, chyť se mě za ruku. Danielo krok doprava, v podlaze před tebou je prohlubeň. Kam si chceš sednout? Je tady volný stolek, kolem něj jsou tři židle a pevná lavice u zdi.“ Koho by napadlo, co všechno musí za těch pár metrů zvládnout.
A přitom z obou žen sálá takový klid a vyrovnanost. Usmívají se na sebe, vyměňují si informace, komentáře, vtipkují. „Je to strašně zajímavé, člověk se pořád něco nového dozvídá. Daniela mě například naučila nezkoumat okolí pouze zrakem, ale používat taky hmat. Díky tomu, že se jí toho snažím co nejvíc popisovat, je i moje vnímání světa daleko intenzivnější,“ říká Lucie Lokšová.
Když se Markéta Ostrá ze sdružení Malíček ptala dobrovolníků, zda si myslí, že je bude činnost v kojeneckém ústavu nabíjet energií, anebo je spíš vyčerpávat, očekávali, že jim bude víc energie brát. O půl roku později byly jejich odpovědi právě opačné. A tak to má být. Jinak by to nemohlo fungovat. Dobrovolnictví totiž není práce na celý život, ale docela obyčejný koníček pro radost, ovšem s velice záslužným vedlejším efektem.
Chcete pomoci?
www.hest.cz/koalicezkus.shtml www.dobrovolnik.cz www.kormidlo.cz
Tento článek jsme převzali z MF Plus 28.2. 2010 |
|
 |
|
|
|
|
