| |
články z tisku zpovědi archiv starších článků
|
Články z tisku
| O lidech, kteří nemusí, ale chtějí |
(Dana Braunová)
Mají své důvody, proč vyměňují pohodlný způsob života za dobrovolnickou práci někde v zemích třetího světa, nebo u postižených či starých lidí tady u nás. A nevede je k tomu zisk ani povinnost.
Jaromír: přestávka v životě
Předloni se osmatřicetiletý Jaromír Chlápek, majitel kladenské realitní kanceláře, rozhodl, že je na čase udělat přestávku v životě, který vedl, a zkusit něco úplně jiného. „Chtěl jsem vyrazit někam daleko a spojit při tom příjemné s užitečným,“ charakterizuje své tehdejší pocity.
Obrátil se na Sdružení mezinárodních dobrovolnických aktivit (INEX), kde mu nabídli několik možností. Váhal mezi Afrikou a Čínou, rozhodl se pro Nepál. Strávil měsíc ve vesničce vzdálené pět hodin autobusem z hlavního města Káthmándú, kde spolu se dvěma dobrovolnicemi z Koreje a Německa vymalovali místní školu.
„Hodně jsem tam zhubl,“ odpovídá se smíchem na otázku, jak ho pobyt v Nepálu změnil. „Měsíc jsem jedl to, co ostatní vesničané: rýži s vodou nebo čaj s jačím mlékem. Občas mi přinesli i jejich pálenku,“ přiznává. Spal na půdě nad stájí na dřevěných nožičkách, hygiena se odbývala u hadice natažené od čerpadla.
„Byl to nadstandard, protože stavení, kde jsem bydlel, bylo cihlové,“ tvrdí Jaromír Chlápek, „normálně tam lidé žijí ve staveních z hlíny se slaměnou střechou, v jediné místnosti mají postele z větví. Vaří se na ohni, záchody neexistují.“
Měsíce v drsných podmínkách však nelituje. „Když jsem to porovnával se životem u nás, musel jsem obdivovat, jak dokážou být šťastní i s tím málem, co mají. Byli přátelští, nadšení z toho, že jsme jim pomáhali,“ vzpomíná Jaromír.
„Platili jsme jim nevelkou sumu za ubytování a stravu, abychom je nějak podpořili. Jednou jsem zajel do vedlejšího městečka a koupil jsem fotbalový míč. Byli naprosto nadšení, hráli jako diví a musím říct, že jsem měl co dělat, abych jim stačil.“
„Jsem rád, že jsem využil okamžiku, kdy jsem si něco takového mohl dovolit. Teď jsem už zase tak ponořený do podnikání, že by to asi nešlo. Chystám se aspoň poslat škole, kterou jsem v té vesnici vymaloval, nějaké peníze,“ slibuje.
Lucie: z Tábora přes Afriku na Balkán
Pro šestadvacetiletou absolventku katedry sociální práce Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Lucii Binderovou se zatím stalo dobrovolnictví životní náplní. Po třech měsících strávených v Tanzanii zjistila, že se bojí stereotypu stálého zaměstnání, a tak se přihlásila jako dobrovolnice do Makedonie.
Od loňského září pracuje pro nevládní organizaci Peace Action (Mírová akce), se sídlem v sedmdesátitisícovém Prilepu.
„Organizace vznikla v roce 2002, aby koordinovala akce proti povinným odvodům,“ vysvětluje. „V roce 2004 byla v Makedonii zavedena profesionální armáda, ale organizační síť zůstala. Teď jde o propagaci mírové společnosti na Balkáně, spolupracujeme i s organizacemi v Srbsku, Bosně a Chorvatsku. Pořádáme kulaté stoly a performance zaměřené třeba na rovnoprávnost, já se konkrétně věnuji přípravě festivalu balkánských ženských kapel. Jiní kolegové se soustředí na akce proti vstupu do NATO,“ přibližuje svou současnou práci táborská rodačka.
„Balkán mě vždycky lákal, Češi se zde tradičně angažují a jsou velmi dobře přijímáni,“ pochvaluje si své současné působiště. „V Prilepu se toho moc neděje, nejsou tu kina ani divadla, ale lidé tu jsou vřelí, přátelští, i když je trápí velká nezaměstnanost.“
Dobrovolnickou práci považuje Lucie za zajímavější alternativu běžné turistiky, kdy může zemi daleko hlouběji poznat a ještě nabýt unikátní pracovní zkušenosti. Finanční stránka ji zatím netrápí. „Stačí, že mám pokryté náklady,“ tvrdí.
Martina: začalo to červotočem
Česká centrála dobrovolnických aktivit INEX vysílá ročně do všech koutů světa téměř sedm set mladých lidí. „Hlásí se nám studenti vysokých a středních škol, ale zájem je i mezi zralejšími a majetnějšími lidmi, kteří touží po nějaké změně,“ říká výkonná ředitelka této organizace Martina Jirasová.
Sama začala s dobrovolnickou činností jako šestnáctiletá, kdy s mladými lidmi z několika evropských zemí zachraňovala na zámku ve Veltrusích dřevěný nábytek před červotoči. Od té doby pracovala v Turecku, Gruzii, Maroku a vArménii už jako školitelka tamních dobrovolníků.
Dobrovolníci přijíždějí pracovat i k nám. Bývá jich na tři sta ročně a vybírají si ze čtyř desítek projektů. Nejčastěji se jedná o obnovu historických památek, účast na sociálních projektech (například v Matiční ulici) a v neposlední řadě o budování a údržbu naučných stezek a přírodních parků.
Na počátku devadesátých let přitahovalo mladé lidi především to, že mohou zadarmo pobývat v cizině a naučit se jazyk. Hlásili se na třínedělní pobyty do workcampů hlavně v Evropě.
„V posledních letech se zájem přesunul k dlouhodobějším pobytům v rozvojových zemích, při nichž může člověk poznat úplně jiný život, jiné problémy a také si otestovat své vlastní schopnosti,“ připomíná Martina. „Vloni odjelo na delší pobyt mimo EU na osmdesát dobrovolníků.“
Takové pobyty však nejsou pro každého. Odjet na tři měsíce do klimaticky i hygienicky složitých podmínek kdesi v africkém slumu vyžaduje dobrou fyzickou i psychickou kondici. „Člověk si nesmí myslet, že tam změní realitu, tu může poznat a snažit se nějak pomoct,“ říká ředitelka INEX. „Určitě však změní svůj život a svůj pohled na svět.“
Robin: fotbal jako šance
To bezpochyby platí i pro Robina Ujfalušiho, absolventa češtiny na FF UK a bratrance slavného fotbalového reprezentanta Tomáše Ujfalušiho. Sám hrál fotbal závodně do osmnácti.
Před čtyřmi lety se přihlásil do dobrovolnického projektu dvanácti evropských zemí GLEN a odjel na tři měsíce do Nairobi, aby pracoval na místním fotbalovém projektu.
„My v Evropě známe fotbal hlavně jako povyražení. V nairobských chudinských čtvrtích ale znamená mnohem víc – je jednou z mála šancí, jak na sobě pracovat, je životní příležitostí,“ připomíná Robin. „Hrají tam většinou naboso s míčem vyrobeným podomácku z igelitových tašek a špagátů. Jejich zaujetí pro fotbal je obrovské.“
Slavní fotbalisté jsou v Keni nesmírně populární, takže Robinovi známé příjmení v organizaci fotbalových tréninků a turnajů pro tisíce tamních kluků i děvčat pomohlo. „Znají podle jména snad polovinu našeho týmu,“ říká.
Třemi měsíci v nairobských slumech však jeho dobrovolnické angažmá neskončilo. Založil projekt Fotbal pro rozvoj, za jeho patrona získal svého bratrance Tomáše. Již třikrát dostal smíšený fotbalový tým hráčů a hráček ve věku 16–18 let příležitost podívat se do Česka, zahrát si se svými vrstevníky a seznámit se s tím, jak žijí. Bydlí totiž u nich v rodinách.
Pavel a Martina: dny dobrých skutků
Příkladem toho, že si vrcholný manažer velké společnosti s chutí natáhne montérky a pustí se do manuální práce, je čtyřiatřicetiletý Pavel Dolejš, ředitel prodeje nehlasových služeb T-Mobilu.
Vloni byl jedním ze 445 zaměstnanců, kteří se zúčastnili akce Jeden den pro dobrý skutek. S kolegy vyrazil do centra pro maminky s dětmi Klubiště v Praze Štěrboholích, kde na zahradě natřeli lavičky a prostříhali křoví.
„Poznáte lidi, s nimiž pracujete, ve zcela jiných situacích,“ pochvaluje si ředitel. „Navíc to je dobrá duševní hygiena, určitě tam s kolegy zase vyrazíme. Kdybychom spolu vyjeli někam na kole, byla by sranda, ale nemá to žádnou dlouhodobější ozvěnu.“
Ne vždy se však vyžaduje manuální zručnost nebo síla. Zaměstnanci si na firemním serveru mohou vybírat z různorodých dobrovolnických činností. Manažerka firemní komunikace T-Mobilu Martina Kemrová se s několika kolegy rozhodla uspořádat ve stacio -náři pro handicapované v Horním Bezděkově mikulášskou slavnost.
„Přijela jsem tam s hlavou plnou pracovních problémů, ale tam jsem si ji opravdu pročistila. Byli jsme naprosto nadšení z klientů i personálu. Uvědomila jsem si, že žijí vlastně plnější život, určitě ne tak sobecký jako většina z nás.“
Erik: kávový sen
Erik Zlámal je prototyp úspěšného třicátníka. Začínal v KFC a vypracoval se na šéfa všech kaváren Starbucks v ČR. Předcházela tomu tříměsíční stáž nedaleko amerického Seattlu, jejíž součástí byla i účast na firemní komunitní činnosti. Na Den díkuvzdání rozvážel ve volném čase s kolegy nemajetným rodinám balíčky – s čím jiným než s kávou. Filozofii pomoci v bezprostředním sousedství jednotlivých kaváren se firma snaží přenést do všech zemí, kde působí.
„Na dvou základních školách u našich kaváren chodím buď já, nebo někdo z kolegů ve volném čase pomáhat s výukou angličtiny, ne s gramatikou, ale s každodenní konverzací,“ vysvětluje Erik. „Samozřejmě se bavíme i o tom, jak se pěstuje káva, jak se zpracovává… Děti z těchto škol vystavují v naší kavárně své výtvarné práce a zákazníci, kteří k nám přijdou, je vyhodnocují. V předvánočním období jsme do kaváren dali dárkové koše, kam zákazníci mohli přinést hračky a knihy pro děti z dětského domova,“ popisuje Erik.
Jana: v Domě světla
Jana Pacáková, dvojnásobná babička a zdravotní sestra v důchodu, vyráží dvakrát týdně z Měchenic do pražského Karlína, aby v pondělí odpoledne a ve středu dopoledne prováděla v Domě světla odběry krve lidem, kteří se obávají, zda se nenakazili HIV.
„Odběry jsou zcela anonymní, nikoho se na nic neptáme. Lidé sem přicházejí ve velkých obavách, sami se mi svěřují s příběhy, nad kterými člověk jen žasne,“ shrnuje svou devítiletou zkušenost Jana.
Když se po odchodu do penze rozhodla, že chce být se svými dlouholetými zkušenostmi z nemocničního oddělení někde užitečná, měla v tom plnou podporu svého manžela, známého bubeníka skupiny Olympic, multiinstrumentalisty a výtvarníka Jana Antonína Pacáka. Než v roce 2007 zemřel, chodíval s Janou do Domu světla a dal několik svých obrazů na aukci. Její výtěžek šel na provoz domu.
„Poznala jsem několik lidí, kteří pomáhali bez nároku na odměnu nakaženým virem HIV. Řekla jsem si, proč bych se k nim nemohla přidat,“ líčí Jana Pacáková počátky své dobrovolnické činnosti.
„Obdivuji hlavně ty mladé, většinou vysokoškoláky, kteří sedí po večerech a nocích na naší anonymní lince, uklidňují vyděšené volající, informují o tom, co dělat, a zvou je na odběr. S obrovskou odpovědností se věnují něčemu, z čeho nejsou žádné peníze.“
***
Kde najít informace o dobrovolnictví
Pro jednotlivce, kteří se chtějí zapojit do mezinárodní výměny dobrovolníků: www.inexsda.cz Pro firmy, které se svými zaměstnanci chtějí pomoci neziskovým organizacím: www.zapojimse.cz www.donorsforum.cz
|
|
 |
|
|
|
|
